Nároky pracovníků v případě škody na zdraví

I při škodě na zdraví vzniklé při práci musíme rozlišovat, zda se jednalo o činnost závislou – zaměstnání či nezávislou – samostatné podnikání. Utrpí-li při své práci zranění podnikatel, nese škodu v zásadě sám; pouze v případě, že jeho zranění či onemocnění zavinila jiná osoba, má právo po ní vymáhat škodu dle občanského zákoníku. V případě zaměstnance může mít škoda na zdraví z právního hlediska následující podoby:

Pracovní úraz

Pracovním úrazem je

„poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“. O pracovní úraz se může jednat nezávisle na tom, zda poškození zdraví zaměstnance vedlo k pracovní neschopnosti či nikoli. Zevními vlivy může být jak člověk (poškození zdraví způsobené úmyslně) tak i energie mechanické, tepelné či chemické. Pracovní úraz může být způsoben i v důsledku psychologických faktorů (např. pracovní zátěž, vliv konfliktů). Soudy uznávají za pracovní úraz i takovou újmu na zdraví, kterou zaměstnanec utrpěl v důsledku náhlého vypětí sil.
Za pracovní úraz se naopak neuznal infarkt zaměstnance poté, co mu bylo oznámeno propuštění z pracovního poměru.

Dle zákoníku práce je pracovním úrazem dále úraz, který „zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů“ (např. zaměstnanec je mimo pracovní dobu přepaden kvůli své práci). Pracovním úrazem však není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.

Nemoc z povolání

Nemocí z povolání je nemoc, která při výkonu určitého povolání vzniká; musí jít však o nemoc, která je uvedena v nařízení vlády. Za odškodnění nemoci z povolání odpovídá ten zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec naposledy před zjištěním nemoci z povolání pracoval za podmínek, za nichž příslušná nemoc z povolání vzniká (tento „poslední“ zaměstnavatel se pak může v poměru k odpracovaným letům hojit u těch zaměstnavatelů, u nichž zaměstnanec pracoval předtím).

Jiná škoda na zdraví vzniklá porušením právních předpisů či úmyslným jednáním proti dobrým mravům: půjde o případy, kdy nejde o pracovní úraz ani o nemoc z povolání. Např. se může jednat o situaci, kdy zaměstnavatel neobstaral zaměstnanci pracovní pomůcky a v důsledku toho zaměstnanec onemocněl nemocí, která nepatří mezi nemoci z povolání.

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu na zdraví je vždy objektivní, tedy zaměstnavatel odpovídá i za tu škodu, kterou nezavinil ani zavinit nemohl.

Postačí, že ke škodě na zdraví došlo „při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi“ (tedy např. i při převlékání do pracovního oděvu nebo o pracovní přestávce). Jedinou výjimkou z odpovědnosti za škodu je případ, že škodu zavinil (také) poškozený zaměstnanec. U pracovního úrazu je však zákoník práce na zaměstnavatele ještě přísnější: zaměstnavatel se zde může zcela zprostit odpovědnosti pouze tehdy, pokud prokáže (důkazní břemeno je tedy na zaměstnavateli), že

ke škodě na zdraví došlo tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
ke škodě na zdraví došlo v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.

Zčásti se pak zaměstnavatel může zprostit odpovědnosti za pracovní úraz jen tehdy, pokud prokáže (důkazní břemeno je opět na zaměstnavateli), že škoda vznikla

v důsledku skutečností uvedených výše ad a) nebo ad b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody,
proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy (nikoli však obecnou prevenční povinnost) anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. V těchto případech musí zaměstnavatel uhradit poškozenému zaměstnanci alespoň 1/3 škody.

Zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti zcela ani zčásti v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.

Pokud jde o škodu na zdraví, která není pracovním úrazem ani nemocí z povolání a za kterou zaměstnavatel odpovídá, zde musí zaměstnanec prokázat, že došlo k porušení právních povinností (např. k porušení povinnosti zajistit bezpečnost na pracovišti) a že toto porušení vedlo ke vzniku škody na zdraví (lze si představit, že takovou škodou by mohl být např. kolaps zaměstnance poté, co mu je ze strany zaměstnavatele oznámeno, že mu nevyplatí mzdu). Opět je ale nerozhodné, zda zaměstnavatel reálně mohl svou povinnost neporušit nebo ne.

Dojde-li ke vzniku pracovního úrazu, má zaměstnavatel povinnost toto zdokumentovat a nahlásit a objasnit příčiny vzniku pracovního úrazu, a to za účasti poškozeného zaměstnance a za účasti odborové organizace.