Všechny publikace jsou k dostání v kanceláři organizace v Senovážné 2, Praha 1, tel: 224 228 582.
Pohled do hrnce uprchlíka I. a II.
Kniha receptů z různých zemí světa. Zaznamenaly je ženy-uprchlice během společných setkání v azylovém zařízení Červený Újezd. Najdeme zde recepty z Ghany, Angoly, Iráku, Afgánistánu a také Běloruska nebo Ukrajiny. Recepty jsou doplněny krátkými texty, které přibližují životy žen v domovských zemích, na útěku i nově v České republice.
Roubalová, Gunterová, Kostlán: Příchozí
Ukázka z knihy
Mohamad Sharief Alim, Pojedeš do Evropy
Jedním z uprchlíků, který dal svolení ke zveřejnění svého příběhu, je pan Mohamad Sharief Alim z Afghánistánu, národností Tádžik, vyznáním muslim. "Coby člen Demokratické strany jsem pracoval pro vládu prezidenta Nadžibuláha jako tajemník pro zahraniční záležitosti. Před tím jsem osm let působil v Indii, kam mne strana vyslala jako poradce tamní opozice," řekl pan Alim. Na dotaz, jestli Demokratická strana, jak ji nazýval, je stranou komunistickou, přitakal, hned však dodal, že neměla vzor v Sovětském svazu a že v Afghánistánu chtěla zavést pluralitní demokracii.
Pan Alim měl v Kábulu krámek, v němž prodával videokazety o prezidentovi Nadžibuláhovi a dalších významných členech strany. Po dobytí města Talibán filmy zabavil a Alima zavřel. "Bez řádného soudu mne drželi ve vězení dva roky. Neustále mě bili a mučili," ukazoval pan Alim jako důkaz tři jizvy na krku, "jiným zase trhali nehty či dělali jiná zvěrstva. V cele pro padesát lidí se nás jednu dobu tísnilo okolo pěti set. Skoro sto procent zavřených bylo členy Demokratické strany či islámských stran, které se Talibánu zdáli málo radikální. Navíc všichni byli buď Tádžici, Uzbeci, nebo příslušníci jiných národnostních minorit, jen jedno procento tvořili Paštuni," tvrdil Alim.
Útěk z vězení umožnil Alimovi jeho bratr, který podplatil bachaře dvěma tisíci dolary. Další čtyři tisíce dolarů zaplatil převaděčům. "Bachař mne pustil uprostřed noci. Před vězením stál ruský gazik, v něm seděl bratr a dva místní mafiáni. Ukryli mě v malém městě, dali trochu jídla a vody. Druhý den mi řekli: pojedeš do Evropy. Ptal jsem se kde mám rodinu. Bratr odpověděl: "Před rokem utekla do Evropy, ale nevím přesně kam." V noci Alima vezli autem, přes hranice šel se skupinou sedmnácti lidí pěšky. Potom jel zavřeným autobusem nevěda kudy a kam. Jeho útěk trval celkem dvacet sedm dní. Nakonec ho autem dovezli do Prahy, kde jej převaděč nasměroval do Poradny pro uprchlíky. Příběh vrcholí téměř "filmovým happyendem". V poradně totiž zjistili, že jeho žena a tři děti žijí v jednom z uprchlických táborů v ČR. Pan Alim věřil, že u nás dostane azyl, a to přesto, že jeho ženě ministerstvo vnitra její žádost v první instanci zamítlo. "Čeští úředníci se mnou mluvili trpělivě. Díky setkání s rodinou jsem měl všechno snazší. Všechno jsme nechali na Bohu a po dvou letech ve vězení je ze mne svobodný člověk".
Po několika letech pan Alim obdržel od ministerstva vnitra první zamítnutí žádosti o azyl. Byl strašně zklamaný - do té doby skutečně věřil, že azyl nemůže nedostat. Teprve potom vzal postupně na vědomí letitou táborovou zkušenost: v České republice skoro nikdo azyl nedostává. Jednoho dne pan Alim s manželkou a dětmi zmizeli z tábora. Prý směrem na západ.
