Anna Grušová o ženách v boji za práva utlačovaných před 25 lety a dnes

Co vede některé lidi k tomu, aby se zabývali společenskými otázkami s převážně humanitární tématikou? Jsou citlivější k utrpení jiných, nebo v sobě nalézají schopnost ovlivňovat prostředí kolem sebe, aby také aktivně pomáhalo jiným? V devadesátých letech minulého století vznikaly u nás nevládní organizace zabývající se migrací. Bylo příznačné, že v jejich řadách působil od samého začátku velký počet žen. Výraznou roli mezi nimi hrála Anna Grušová, jedna ze zakladatelek Poradny pro uprchlíky, dnešního Sdružení pro integraci a migraci.

Koncem loňského roku se účastnila debaty o ženách v boji za práva utlačovaných skupin před 25 lety a dnes, jedné z akcí multižánrového projektu Living Realities ve Studiu ALTA a současně i jedné ze slavic 25 let fungování SIMI. Byla to vzácná příležitost k rozhovoru o tom, jak se k této práci dostala a jaké byly její osobní důvody. Anna Grušová je totiž v důchodu a běžné agendy neziskových organizací se účastní jen občas.

 „Rozhodování pro mne bylo poměrně snadné, protože jsem se sama narodila jako dítě emigrantů. A moji rodiče si tu emigraci zopakovali ještě jednou po roce 1968. V době normalizace jsem jaksi patřila k druhořadým občanům této společnosti, což prakticky znamenalo, že jsem si nemohla moc vybírat, co chci dělat.“ 

Anička, jak jí všichni v Poradně pro uprchlíky říkají, si vůbec nestěžovala, že nepřicházelo do úvahy, aby vykonávala své původní povolání. Jen klidně konstatovala, že tehdy vystřídala celou řadu různých zaměstnání. Jedním z nich byla péče o seniory.

„Nosila jsem jim obědy, nakupovala, uklízela atd. Zjistila jsem, že taková práce má smysl za každého režimu a také přináší naplnění. Když se pak v roce 1993 na mne obrátila Dana Němcová s nabídkou, jestli bych nechtěla pracovat v Poradně pro uprchlíky, bez rozmýšlení jsem na to kývla.“

Mezitím uteklo 25 let jako voda. Anna Grušová zastávala v Poradně pro uprchlíky různé funkce, v závěru svého působení i post ředitelky. Později působila také v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty. V zrcadle času je tedy možné v migrační oblasti hledat srovnání s dobou dřívější a dnešní. Anna hned připomněla, že první velká uprchlická vlna z bývalé Jugoslávie byla národnostně tzv. pestrobarevná, na což se dnes zapomíná. V té vlně byli údajně lidé mnoha náboženských vyznání a kulturních tradic.

Představovalo to pro vás nějaký problém?

„Ne, nebyl tam žádný problém. Sice tady nebyl nikdo ze Slovinska, ale ti ostatní žili všichni společně a dobře spolu vycházeli. Vzpomínám si, jak například rádi chodili na výstavy jednoho bosenského umělce a podobné akce. Dokonce si pamatuji, že někdo z nich říkal, že je to s podivem, jak tady naše národnosti na rozdíl od jiných zemí nemají žádné sváry. Třeba v Německu a jinde taková shoda mezi jednotlivými jugoslávskými národnostmi nepanovala. Nepamatuji si, že by zde byly nějaké národnostní třenice.“

A jak se to odrazilo na situaci v uprchlických táborech, kde většinou žili? Jednotlivé skupiny měly odlišné stravovací zvyky, ne všichni například jedli vepřové maso. Jak na to reagovaly zdejší kuchařky?

„Ano, s tím byly problémy. Vím, že když přišla skupina vězňů z táborů Keraterm a  Trnopolje, kde během války věznili muslimy, české kuchařky jim chtěly uvařit něco svátečního a udělaly jim ovocné knedlíky. Ti muži ale byli uražení, že dostali sladké jídlo jako hlavní chod, zatímco české kuchařky byly uražené, protože ti muži jim to nejedli. Také jsme mockrát řešili, aby tady bylo alespoň jedno jídlo, které není z vepřového, ale to opravdu bylo jediným problémem.“

V některých uprchlických táborech byli umístěni i islámští duchovní a aktivně tady působili.

„Ano, dokonce v jednom táboře existovalo něco jako modlitebna, což všichni tolerovali a považovali za úplně normální.“

 Teď je ale vztah k islámu a muslimům radikalizován v negativním slova smyslu. Jak se na to díváte?

„Vždycky zdůrazňuji, že v roce 2002 nebo 2003 tady bylo 23 tisíc uprchlíků a mezi nimi byla spousta muslimů. Nikdo s tím nikdy neměl žádný problém. A o tom stále mluvím: politici a média hrají na tu nejspodnější strunu, totiž vyvolávat v této společnosti strach a nedůvěru. Je to strašně snadné a stále se jim to daří, protože k tomu fakticky přispěl islámský stát a teroristické útoky. Lidé si neuvědomují, že to, co je špatné, není víra, ale fanatismus. Neumějí mezi tím rozlišit. Fanatický islám nebo komunismus nebo katolická víra – zkrátka jakýkoliv fanatismus je velké nebezpečí.“

Dalo by se říci, že chování domácích obyvatel k uprchlíkům z bývalé Jugoslávie bylo vstřícné?

„To srovnání s dnešní situací je neuvěřitelné, protože občané této země nepovažovali tenkrát Jugoslávce za nějaké imigranty. Hodně občanů mělo někoho známého nebo příbuzného, kdo emigroval během normalizace. Další věc je, že spousta Čechů byla 21. srpna roku 1968 v Jugoslávii a s vděčností vzpomínali na to, jak se k nim Jugoslávci hezky chovali. Takže postoj většiny Čechů k uprchlíkům z Jugoslávie byl na začátku úplně jiný než později.“

Anna Grušová byla nejen svědkem vzniku nevládních organizací zabývajících se migrací před 25 lety, ale především patřila mezi přední aktérů v této oblasti. To, jak vnímá počátky migračního sektoru, vyvolalo zájem účastníků debaty, zejména těch mladších.  Pro ně to asi bylo něco jako živá ilustrace při listování v učebnici historie. 

„Téma uprchlictví bylo tehdy něco zcela nového, protože tato země žila 40 let v uzavřeném systému, kde každý cizinec byl přinejmenším podezřelý. Takže otázka toho, že se budou přijímat uprchlíci a budou se udělovat azyly, znamenala naprosté novum. A ještě se to muselo prosadit - to je jedna věc. Druhá věc je, že to byla doba, kdy se budovala občanská společnost. Možná to dneska zní směšně, protože si myslím, že spojení občanská společnost má dneska trochu pejorativní nádech… Ale tehdy to byl skutečně boj o to, abychom se vyrovnali s minulostí co nejlépe a abychom tady nastolili demokratický režim. Takže my jsme začínali jako nevládní sektor a stejně tak začínalo oddělení pro uprchlíky Ministerstva vnitra, kterému stát svěřil starost o uprchlíky. Ty počátky byly, řekla bych, docela dobré. Dokonce Úřad vysokého komisariátu pro uprchlíky OSN vyslal  - myslím, že to byl rok 1997 - tehdejšího ředitele odboru pro uprchlíky Tomáše Haišmana a mne do Běloruska, abychom tam vyprávěli o tom, jak je u nás funkční a úspěšná spolupráce vládních a nevládních organizací. Dneska, když vám o tom vyprávím, tak to zní jako pohádka, že jo? To jenom jako ilustrace toho, jaká byla tehdy situace, pak se to strašně zhoršilo. Nejvíc se to zhoršilo během posledních pěti let, kdy se otázka uprchlíků, nebezpečí a terorismu stala kartou, kterou hrají mnozí, aby si tím získali popularitu u mas. Na tom je zajímavé, že proti uprchlíkům jsou ze všech evropských států nejvíc státy Visegrádské čtyřky. To znamená státy, které kdysi patřily do skupiny uzavřených systémů, jako je bývalé Československo. A přestože je tomu skoro 30 let, tak se na elementárním postoji k tomu, co je cizí a neznámé, moc nezměnilo. Naopak.“

Při srovnávání vztahů české společnosti k uprchlíkům kdysi a teď se jako vlivný faktor často objevuje odlišné chování politiků. Jak vy to vidíte?

„Samozřejmě současní politici toho užívají až nadmíru, takže ten strach z neznámého se prostě šíří dál a dál. Srovnání s dnešní situací v migračním neziskovém sektoru je těžké i kvůli tomu, že na začátku byla nejen jiná společenská podpora ale i systém financování. Byl založen na podpoře Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky a mezinárodní organizaci ECRE, což velice pomáhalo. Fakt, že v rámci žádosti o přijetí do EU musel český stát splnit i jistá kritéria včetně vztahu k uprchlictví, také hrál jistou roli ve vývoji neziskových organizací.“

Anna Grušová během debaty vyprávěla i o atmosféře, entusiasmu a výchově spolupracovníků v Poradně pro uprchlíky.

„Všichni, kdo přicházeli, pracovali s chutí a nadšením. Každý dělal to, co uměl nejlépe. Když například přišli absolventi, tak okamžitě zapadli do našeho prostředí. Spousta věcí fungovala automaticky a byla samozřejmostí. Nedávno jsem na Facebooku četla, co tam napsaly moje bývalé právničky. Jedna z nich dneska vede další neziskovou organizaci. Napsaly o nějakém svém postoji a dodaly: Dana s Aničkou by na nás byly hrdé. Myslím si, že jsme jim skutečně něco předaly. Musím přiznat, že když slyším v rozhlase paní ředitelku SIMI Magdu Faltovou nebo ředitele OPU Martina Rozumka jak mluví, tak jako kdyby mi mluvili z duše. Oni pokračují v tom, co bylo stanoveno na začátku.“

Právě ředitelka SIMI Magda Faltová, představitelka nové generace žen bojujících za práva utlačovaných skupin, se také zúčastnila debaty. Mluvila především o dnešní situaci a spolupráci mezi státním a nestátním sektorem v oblasti migrace.

„Když jsem se stala ředitelkou, dlouho jsem si přála, aby se migrace stala politickým tématem a abychom se posunuli z roviny komunikace jen s úředníky. Toto přání se mi splnilo a je z toho nejspíš velké poučení: raději si nikdy nic nepřejte. Migrace se totiž v období 2014/2015 stala žhavým politickým tématem a způsobila řadu problémů, které všichni vidíme. Takže teď si vlastně přeji, aby přestala být politickým tématem.“

Ze vzpomínek Anny Grušové na začátky spolupráce nestátního a státního migračního sektoru vychází, že se jednalo i o dobré osobní a přátelské vztahy. Podle slov Magdy Faltové i v tomto ohledu došlo ke změnám.

„Samozřejmě spolupracovat musíme, jiná cesta není, ale musím říct, že je to velmi složité. Například v období 2009 až 2013/14 jsme měli pravidelnou komunikaci, setkávali jsme se a daleko víc jsme byli schopni sdílet informace. Ale rok 2014/2015 vyhrotil poměrně velkým způsobem situaci v českých detencích, takže jsme do léta 2017 spolu skoro nekomunikovali na nějaké otevřenější úrovni. Myslím si, že jsme se za ty dva roky z boje o sociální práva a vstup cizinců do sociálních systémů dostali zpátky k boji o základní práva, jako je právo na svobodu, aby se s cizinci zacházelo férově a aby stát nepřijímal opatření, která jsou zjevně proti základním lidským právům.“

Anna Grušová si v této souvislosti vzpomněla na situaci se zajištěnými cizinci v detenčním táboře Bálková v roce 2002.

„Bylo to něco nepředstavitelného, prostě byli vězněni v úplně odlidštěných podmínkách. Když jsme tam poprvé přijeli, zjistili jsme, že tam jsou i děti. Malé děti, které samozřejmě nechodily z detence do školy a jediné, co měly, bylo špinavé pískoviště v rohu dvorku. To bylo jediné místo, kde si mohly hrát. My jsme tehdy udělali opravdu velikánskou kampaň. Byla jednak o tom, že děti do detence nepatří, a jednak o tom, že děti školou povinné (ať už jsou z jakýchkoliv rodinných poměrů, co se týče pobytu jejich rodičů na našem území), musejí všechny chodit do školy. A to se skutečně stalo a v Bálkové už žádné děti nebyly. Vidím, že v poslední době je to znovu tak, jak tomu bylo na začátku – děti jsou opět v detencích. Čili je tady opravdu vidět „sešup“ přístupu k uprchlíkům.“

Není divu, že Anna Grušová i v současnosti bere vztah k uprchlíkům velice osobně.

„Z lidského hlediska vnímám návrat migrační politiky zpátky na začátek velmi špatně, protože to staví na hlavu všechno, o co jsme se snažili. Veškeré úsilí, které jsme do toho dali, aby se zlepšily podmínky, aby se uprchlíkům tady žilo jako normálním lidem, aby se tento problém stal problémem celé společnosti, která by uprchlictví měla přijímat jako přínos, to úsilí se zdá být marné. Od celé řady uprchlíků je přitom možno se učit ledasčemu - od kuchyně přes medicínu až po umění a sport. Návrat zpátky svědčí o něčem velice nezdravém v celé společnosti. Zdá se, že demokracie, která se zde horko těžko vybudovala, je do značné míry ohrožena. A to je něco, co mně velmi trápí.“

To byla slova a zkušenost Anny Grušové, kdysi jedné z předních postav české migrační oblasti, dnes překladatelky v důchodu. Debaty na podobná témata jsou jistě pozoruhodné, důležité však je i to, že mladým lidem poskytují, jak příležitost seznámit se osobně s lidmi, kteří u nás zakládali některé části demokratického systému, tak pochopit, že občané mohou ovlivňovat a měnit společenskou atmosféru a vztahy.

Goranka Oljača 

Komentáře

Zatím nikdo nekomentoval

Přidat komentář

Váš e-mail (skryto)

Zobrazené jméno

Odeslat

• Zpět na úvodní stránku