Rozhovor s Markétou Hronkovou, členkou správní rady SIMI a ředitelkou organizace La Strada

Lucie Alalu (L): Jak jsi se k SIMI dostala? Znala jsi je ještě před tím, než jsi do SIMI nastoupila? A jaké byly tvoje začátky v SIMI?

Markéta Hronková (M): Konkrétně SIMI jsem neznala. Znala jsem Český helsinský výbor, ale nevěděla jsem v té době o jejich Poradně pro uprchlíky (dnešní SIMI, pozn. ed.). Když jsem se vrátila z Francie, kde jsem studovala gymnázium, zpátky do Čech, začala jsem studovat práva v Plzni. Věděla jsem, že se chci specializovat na lidská práva a už při škole jsem pracovala v Amnesty International a dalších organizacích. Věděla jsem, že budu hledat práci, ve které můžu spojit svoje jazykové znalosti a zájem o lidská práva. Takže bylo docela jasné, že v Plzni nezůstanu.

Pak jsem dostala příležitost účastnit se ročního vzdělávacího programu od Advocates for Women z Hamburku určeného pro mladé právničky věnující se ženským právům. Tam jsem poznala Moniku Landmanovou, která v té době pracovala právě v Poradně pro uprchlíky Českého helsinského výboru, a ta mi řekla, že odchází a jestli se nechci ucházet o její pozici. Bylo to úplně přesně tak, jak jsem potřebovala.

Šla jsem na pohovor. Tenkrát probíhal s Aničkou Grušovou a Danou Němcovou, což mě samo o sobě dost paralyzovalo, ale hrozně jsem o tu práci stála a ony byly naprosto úžasné. Nejvíc jsem se zarazila u otázky, jestli kouřím. Nevěděla jsem, jak odpovědět, ale potom jsem si všimla plného popelníku, tak jsem řekla, že ano, a pak jsme si zapálily.

Takhle jsem se tedy dostala jako právní poradkyně do Poradny pro uprchlíky a měla jsem asi ty úplně nejlepší mentorky, jaké člověk může mít. Myslím si, že není lepší start do života, než mít Annu Grušovou a Danu Němcovou jako svoje mentorky a nadřízené, a pak tedy i přítelkyně, což mě dodnes velmi těší.

Jako právní poradkyně jsem se soustředila hlavně na francouzsky mluvící klienty. Postupně se to rozšiřovalo a po nějaké době jsem převzala i fundraising a taky organizační část jak Poradny pro uprchlíky, tak Centra pro otázky migrace a v podstatě jsem vypomáhala s finančním zajištěním organizace. Pomalu a jistě jsem přestala dělat právní poradenství a začala se věnovat kampaním, fundraisingu, psaní projektů, běhu organizace.

Takže to byl můj začátek. Byla to absolutně neskutečná práce a myslím si, že to bylo opravdu to nejlepší, co se mi mohlo stát. Bylo to dost náročné, protože pro mladého člověka plného ideálů je poměrně těžké vidět mizivou úspěšnost žádostí o azyl. Zároveň přece jenom v době, kdy jsme jezdili do táborů a detencí my, vypadaly trochu jinak než dnes. Bylo to těžké, ale neměnila bych. Do dneška jsem strašně vděčná Aničce a Daně za to, že tam byly a že mě takhle vystřelily dál do mého života.

L: Zeptám se trochu obecně. Kde vidíš ty zásadní rozdíly, pokud budeme mluvit o migrační politice před 20 lety a teď?

M: Když jsem přišla do Poradny, tak už vlastně končila éra Bosňáků a dalších lidí, kteří přicházeli z bývalé Jugoslávie, takže já už jsem bohužel nezažila tu dobu, kdy Česká republika byla k určitým lidem docela vstřícná. Přišla jsem už do haišmanovské éry (dlouhé období, kdy Odbor azylové a migrační politiky MV ČR vedl dnes již zesnulý Tomáš Haišman, který se netajil odporem k přijímání migrantů, pozn. ed.) a tam bych tedy neřekla, že se toho mnoho změnilo, možná k horšímu. V každém případě už za nás to byl ten klasický boj my a oni. Mám vždycky pocit, jako by naše republika měla za cíl vytrénovat všechny svoje úředníky na závod, kdo udělí nejmíň azylových oprávnění.

Velký rozdíl vidím v tom, že v době, kdy my jsme pracovali v Poradně, tak v Čechách bylo třeba 15 -20 000 žadatelů o azyl a v podstatě nikdo o nich nevěděl. Ten počet přiznaných azylů byl pořád stejně malý, ale tím, že o nich lidé nevěděli, nebylo ve společnosti tolik xenofobie. Samozřejmě xenofobie existovala a velmi silná, ale ještě tady nebyla ta rétorika, kterou jsme zažili od roku 2015, kdy jsme měli přijmout paradoxně jen pár set uprchlíků a ta hysterie kolem byla neuvěřitelná.

Myslím, že Česká republika má absorpční schopnost na podstatně více lidí, než bylo těch 17 000, což jsme prokázali po vypuknutí války na Ukrajině. Ale na nevstřícnosti státu, který byl homogenní, uzavřený, v podstatě xenofobní a asi i částečně rasistický, se podle mě nic moc nezměnilo. Jediné, co se změnilo je, že společnost je trošku více diverzifikovaná, že lidi už neotáčí hlavu, když potkají černocha v Praze. Zároveň ale tolerance hlavně vůči lidem přicházejícím z jiné kultury nebo jiného náboženského prostředí není o moc lepší, než byla před 20 lety.

L: Pak jsi byla delší dobu ředitelkou Slovensko-českého ženského fondu. Ty jsi vedla českou část a Věra Klimentová slovenskou. V roce 2012 jsi se stala členkou správní rady SIMI. Co tě vedlo k tomu přijmout tuhle pozici?

M: Já si myslím, že to pro mě bylo naprosto logické rozhodnutí. V momentě, kdy mi Magda (Faltová pozn. ed.) členství ve správní radě navrhla, jsem nezaváhala ani na vteřinu. SIMI, někdejší Poradna pro uprchlíky, pro mě vždycky bude moje velká srdeční záležitost a taky obrovský základ pro to, co dělám doteď.

Už v Poradně pro uprchlíky jsem se začala soustředit na genderový aspekt žádostí o azyl, případně genderový aspekt perzekucí a čím dál tím víc jsem se věnovala ženám a ženským právům, tématům jako ženská obřízka nebo znásilnění jako válečný zločin.  To mě pak vedlo k tomu, že jsem spoluzaložila Slovensko-český ženský fond, který podpořila a iniciovala nadace Open Society Fund, kde jsem byla deset let od roku 2004 do roku 2014.

Nejdřív, jak jsi říkala, jsem byla ředitelkou české části, pak jsem byla výkonnou ředitelkou celého fondu. Podporovali jsme i organizace, které měly žensko-právní programy pro migrantky a uprchlice, a mám pocit, že také multikulturní ženské skupiny Centra pro otázky migrace nebo Poradny pro uprchlíky. Stále jsem sledovala poradnu SIMI. Stále jsem byla v kontaktu s Aničkou i Danou, Pavlou i Bělou, mými kolegyněmi, takže to vlastně logicky navazovalo. V okamžiku, kdy s tím Magda přišla, jsem se cítila velmi poctěna a bez váhání jsem řekla ano, protože SIMI (stejně jako Fond) je pro mě strašně důležitá část mého života.

L: Kromě migrace se zabýváš právě ženskými právy. Už jsi částečně mluvila o tom, co tě k tomu tématu přivedlo. Můžeš to ještě trochu rozvést a dát do kontextu České republiky?

M: Jak jsem se dostala k ženským právům? Jak jsem říkala, při řešení azylových žádostí jsem si začala všímat, že tam jsou aspekty, které u nás vůbec nejsou brány v potaz, ale ve světě už ano. Tím myslím vyšší zranitelnost z důvodu k příslušnosti k pohlaví, případně sociální skupině nebo sexuální orientaci. To všechno mě vedlo tímto směrem. Nerovnoprávnost žen a mužů je pro mě stále velké téma. Jsem přesvědčená, že společnost, kde víc než polovina lidí nemá stejnou startovací pozici ani stejná práva, se nemůže považovat za demokratickou.

Českou republiku vnímám jako poměrně patriarchální stát, všechno se u nás vyvíjí trošku pomaleji. Samozřejmě máme tam těch 40 let, kdy byla rovnoprávnost relativně nucená. Nemusíme se bavit o dvojích šichtách pro ženy za komunismu. Nicméně v oblasti vzdělávání bylo jasné, že ženy tu jsou vzdělanější než muži. A z toho myslím těžíme doposud. Do naší společnosti se už nevrátil názor, že maturita pro ženy stačí, pak je jim zapotřebí dobře se vdát a vychovávat děti. Ale může to zase přijít, když se podíváme, kam směřují státy kolem nás.

Pro mě byla ženská práva a práva sexuálních a genderových menšin vždycky velmi důležitá, protože si myslím, že diskriminace je intersekcionální. Většinou, když je někdo diskriminován, tak na něj dopadne další vlna diskriminace a v konečném důsledku to vede k patriarchálnímu - cokoliv jiného nesnášejícímu - fungování společnosti. Prostě se zabarikáduje na svých pozicích, ať už se to týká cizinců nebo žen, a hlavně nechce nic měnit, neboť to, co je neměnné, je bezpečné.

Tohle pochopitelně zpochybňuji, a proto vedu organizace, které vedu, a dělám práci, kterou dělám. Myslím, že je stále nutné to nabourávat a rozbíjet. Nejsem sice úplně dekonstruktivistka, ale jsem toho názoru, že některé věci se rozbít musí, aby se mohly postavit věci lepší.

L: To mě přivádí k další otázce. Jsi ředitelkou organizace La Strada, v SIMI je ředitelkou Magda Faltová, programovou ředitelkou je Eva Valentová. Tedy hned tři ženy ředitelky. Ovšem obecně ženy ve vedoucích pozicích nejsou standard. Co bys vzkázala jak ženám, tak společnosti, aby se tohle změnilo? Abychom měli více žen ředitelek a vedoucích i v ostatních společnostech, v politice…

M: Já jsem třeba v tomhle velká zastánkyně afirmativních akcí. Nesouhlasím s tím, když ženy říkají, že to je shazování žen a že musíte vše dokázat svým přičiněním. Myslím si, že tam, kde lidé nemají stejnou startovací čáru, což u nás ženy v přístupu k vysokým funkcím nemají, je úplně v pořádku, když se po nějakou dobu přístup nastaví uměle, dokud se ta společnost nějakým způsobem nezmění.

Pořád se opakuje, jak jsou možnosti stejné, že když ta žena chce, může to dokázat, ale už zapomínáme, že to chceme v prostředí, které je výrazně mužské. Ženy musí překonat velké množství překážek a změnit svůj způsob fungování tak, aby zapadly do mužského světa. Dávají se typické příklady, jako že důležitá jednání budou probíhat večer, kdy se nebere v potaz, že žena musí být večer doma s dětmi, a kdy se automaticky počítá s tím, že muž bude moct, kdežto žena si to bude muset nějak zařídit. Už to jí diskvalifikuje. Nebude moct být u neformálních rozhovorů, protože má prostě ještě další povinnosti. U muže se standardně předpokládá, že když firma zavolá, tak bude k dispozici, kdežto když firma zavolá ženě, tak bude muset spojit nebe se zemí, aby mohla jít.

Myslím si, že to pak také vede k tomu, že ženy, které se tomu mužskému světu přizpůsobí, se velmi často stávají necitlivými vůči ostatním ženám. Je tam takové to „když jsem to mohla udělat já, dokážou to i ostatní“ a vůbec si neuvědomují, že zapadly do systému, který je sám o sobě nespravedlivý. A to, že je nespravedlivý, je jen jedna věc. Je také nastavený tak, aby fungoval jen pro určitou část společnosti. Takže můj vzkaz zní: „Hlavně, když už nějaká žena ve vedoucí pozici je, tak nezapomínat, že pro ni bylo dost těžké se tam dostat, a nesnažit se tomu mužskému světu přizpůsobit, nýbrž ho měnit.“

Co ty jsi zmínila ohledně mě a Magdy, se týká neziskových organizací a pomáhajících profesí. Ty jsou genderově prostě jinak nastavené a nedokazuje to, že by se společnost stávala více rovnoprávnou. Je to důkaz toho, že v profesích, které nejsou prestižní, které nejsou dostatečně ohodnocené, které vyžadují něco úplně jiného, se muži moc dlouho neudrží. Když se udrží, tak je to výjimka, navíc při bližším pohledu zjistíme, že velmi často jsou pouze na vedoucích pozicích.

L: Myslíš si, že je nějaká země, ze které si můžeme vzít příklad?

M: Island. Všichni jsou tam v depresi, stejně jako v Čechách, a zároveň je to rovnoprávná společnost. Jsou v rovnoprávné depresi. Teď vážně, myslím, že v severských zemích, se všemi nedostatky, které tam můžeme vidět, došli hodně daleko, co se týče rovnoprávnosti žen a mužů i sociální spravedlnosti. Já vím, že tam jsou problémy, ale mám pocit, že jsou asi nejdál v tom, jak fungují jako společnosti. Za mě tedy asi Island a Švédsko. I když, řekněme si to narovinu, se změnou politického kurzu doprava všude v Evropě to je těžší. Ale stejně jsem přesvědčená, že tyto země se prodraly nejblíž ke stavu, kdy se respektuje každý jednotlivec bez ohledu na to, jestli je muž nebo žena.

L: Ještě bych se chtěla vrátit k SIMI a zeptat se tě, co je podle tebe silnou stránkou SIMI?

M: Ředitelka samozřejmě. A lidé, kteří tam pracují. Ale vážně, myslím, že to je od samého začátku integrita. SIMI je prostě organizace, která má ohromně pevnou integritu a kostru, která se za těch 31 let opravdu nezměnila. To mi přijde úplně neuvěřitelné. V SIMI podle mě vydrží jen ti, kdo jsou schopni tuto integritu vzít a postavit se za ni. SIMI prošlo tolika migračními krizemi a zvládlo tolik ataků, a jeho integrita trvá, pevně drží, ta páteř tam je. A to je neuvěřitelné, obzvlášť ještě, když se to předává dál a dál. Nejde jen o integritu jednoho člověka, to už je genetický materiál organizace. Myslím si, že tam nemůže vydržet ředitel nebo ředitelka, kteří by tohle jakýmkoliv způsobem neměli. Ta organizace má sama ozdravný proces. Je pravda, že Magda je ředitelkou dobrých 15 let, nicméně je to tam. Má proto můj obrovský obdiv. Myslím si také, že stejným způsobem na SIMI nahlíží i zbytek země. Byť můžete být úředníkem ministerstva vnitra a SIMI nesnášet, pořád budete vědět, kde si SIMI stojí, a to mi přijde moc důležitě. Je to také důležitý vzkaz lidem, kterým SIMI pomáhá. My se nebudeme otáčet po větru, my tady budeme, když nás budete potřebovat, možná nebudeme schopní zařídit všechno, co potřebujete, ale jsme tu a nebude se to měnit podle toho, jak se mění politická situace. To je strašně silné.

Podle mě je tohle to nejsilnější, co SIMI má. A myslím, že lidé, co vstupují do SIMI, musí brát tyto principy nějakým způsobem za své, nebo prostě sami odejdou. Ta organizace má samoregulační schopnost, protože má takhle silnou integritu.

L: Co považuješ za největší advokační úspěchy  SIMI? Napadají tě zároveň nějaká témata, kterým by se SIMI mělo věnovat? Co dál rozvíjet, k čemu se třeba vrátit, na co se nově zaměřit?

M: Já si myslím, že naprosto neskutečná byla práce okolo afghánských tlumočníků. Já vím, že o tom málokdo ví, ale podle mě, tam se ukázala, jak síla SIMI, tak síla Magdy. Jít do něčeho takovéhoto a ustát to, je obrovský úspěch. Úspěchů na advokačním poli je samozřejmě hodně. Ale jen samotný fakt, že SIMI je partnerem a hráčem, kterého si nikdo nedovolí ignorovat - ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, a ať už ho má rád, nebo ne -  je podle mě advokační kvalita. Ochota pouštět se do politických záležitostí, pouštět se do nepopulárních témat, to je hrozně důležité. V době, kdy vypukla válka na Ukrajině, SIMI také společně se svými partnery vybojovalo hodně věcí. Samozřejmě nejde o samostatnou práci a je těžké zmínit jenom jednu věc.

Ale ta neustálá přítomnost při rozhodování o věcech, které mohou zkomplikovat nebo významně ovlivnit život přicházejících, je podle mě velmi silná stránka.