Vladan Brož: dnes mám trochu větší víru v českou společnost, než tomu bylo v roce 2015

Se jménem SIMI jste spojen již zhruba dvacet let. Studoval jste etnologii a práva. Jak jste se od této problematiky dostal k tématu migrace a uprchlictví?

Vedle studia práv mě především studium etnologie přivedlo k zájmu o pestrost a různorodost kultur. Přes kamaráda Jiřího Knitla, který tehdy působil v SIMI na sociálním oddělení, jsem se i já dostal k této organizaci. V roce 2003 jsem tam nastoupil jako fundraiser, nicméně to byla jen krátká epizoda, protože jsem tehdy zároveň dokončoval vysokou školu. Koncem roku 2004, tedy po ukončení studia práva a etnologie, jsem začal hledat pracovní uplatnění. SIMI mi tehdy přišla místem, kde má práce ze společenského hlediska vyšší přidanou hodnotu, vydržel jsem tam pak další tři roky.

Byla to pro mě velmi důležitá pracovní zkušenost: ukázala, že člověk nemusí dělat práci jen „od-do“ v kolektivu lidí bez jakéhokoliv hlubšího vztahu k vykonávané práci. Měl jsem to štěstí, že jsem v organizaci poznal velké množství skvělých lidí, za mnohé bych rád zmínil třeba Danu Němcovou, Annu Grušovou, Věru Roubalovou nebo třeba současnou ředitelku Magdu Faltovou. Kolegové v SIMI byli vždy profesně na velmi vysoké úrovni a poslání naší práce bylo pro nás v mnohém naplňující. I když realita každodenní praxe v oblasti cizineckého práva nebo azylového řízení byla mnohdy frustrující, a to především proto, že jsme našim klientům nabízeli pomoci většinou navzdory postupu českých úřadů. Troufám si odhadnout, že ani dnes to bohužel o moc lepší nebude.

Na to jsem se chtěl zeptat – jak jste tehdy vnímal svou práci vedoucího právního oddělení? Jaké v té době bylo legislativní prostředí pro cizince?

Přebíral jsem právní poradnu po Běle Hejné, která mě mnohému naučila. Zkušenost s tehdejší legislativou v této oblasti ve mně spíše vyvolávala dojem, že jejím cílem je vytvořit co nejkomplikovanější proces pro cizince či žadatele o azyl, aby na nějaký pobytový status či azyl dosáhl co možná nejmenší počet lidí. Dalším cílem přístupu českých úřadů k cizincům je pak vydat vzkaz do zemí původu žadatelů, že zde azyl nenajdou. Mám dojem, že tato politika se příliš nemění.

Viděno z dnešního pohledu, velkým množstvím novel především zákona o pobytu cizinců, ale i zákona o azylu, bylo vytvořeno nepřehledné prostředí jak pro nás, tak i pro koncové uživatele těchto zákonů. Připomínalo to boj s větrnými mlýny, nicméně dílčí úspěchy v jednáních s ministerstvem vnitra nebo zdařilá pomoc některým klientům pak tu frustraci vyvažovala.

Vzpomínáte si na nějaké kazuistiky nebo případy klientů dodnes?

Nejde tolik o právní kazuistiky, ale spíše o konkrétní osudy lidí, kterým jsme dokázali díky společnému nasazení pomoci. Vzpomínám si na několik jmen a případů, kdy jsme byli úspěšní. Možná je to kapka v moři neúspěšných azylových řízení, ale i tak je to důležité a ukazuje to, že ta práce má smysl. Pomohli jsme i mnohým dalším migrantům s jejich pobytovým statusem, především v souvislosti s postupným zpřísňování zákona o pobytu cizinců.

Právní pomoc cizincům v SIMI nespočívá pouze ve znalosti konkrétních paragrafů, která je samozřejmě nezbytná. Vážil jsem si ale rovněž vždy toho, že SIMI nabízí klientům lidský přístup a porozumění jejich osobní situaci.

Kam vás pak zavedla pracovní cesta poté, co jste ze SIMI odešel?

Protože jsem si chtěl svou migrační zkušenost rozšířit o mezinárodní kontext, po odchodu ze SIMI jsem pracoval na tzv. přesídlovací misi v Etiopii. Ta hraničí se Somálskem, de facto zhrouceným státem, z nějž do Etiopie dlouhodobě proudí obrovské množství uprchlíků. Etiopie je jednou z nejchudších zemí světa a nemá kapacity se o tyto lidi postarat. Proto tam působí mise UNHCR, která je pomáhá přesídlovat je do jiných států, které jsou ochotny tyto lidi přijmout, v té době to byly třeba Kanada nebo USA. Celá situace ohledně uprchlíků v těchto částech světa je však velmi složitá, ať jde o životní podmínky, ve kterých tito lidé žijí, nebo o byrokracii, která celou proceduru přesídlení provází, ale i kvůli malé ochotě hostitelských zemí tyto uprchlíky přijímat.

Co vás motivovalo zůstat v kontaktu se SIMI i po odchodu z organizace?

Posléze se moje profesní cesta ubírala spíše mimo lidskoprávní oblast. Vždy jsem však považoval SIMI za jednu z nejlepších organizací, které se u nás této problematice věnuje. Byl jsem proto připraven se v rámci svých možností na práci SIMI nadále podílet, a tak jsem přijal nabídku členství ve správní radě SIMI. Pomáhat lidem má smysl v jakýchkoliv časech a za jakéhokoliv režimu a SIMI to dlouhodobě dělá velmi dobře. Hlavně i díky tomu, že se jedná o tzv. nízkoprahovou organizaci, tedy nabízí pomoc širokému spektru lidí, kteří pomoc potřebují. I když člověk nemá třeba regulérní pobytový status v České republice a potřebuje podat pomocnou ruku, je SIMI připravena mu ji poskytnout. Z toho důvodu si myslím, že je důležité, aby tady SIMI byla i nadále. Bez takových organizací nebude situace dobrá nejen pro konečné příjemce pomoci, ale i pro celou společnost.  Může se totiž v konečném důsledku absence profesionální pomoci migrantům, kteří sem budou tak či tak v nějakém množství proudit, radikalizovat.

Vnímal jste odpor národních států přijímat uprchlíky již v roce 2008, dnes ale situace a nálada ve společnosti je zcela jiná. Jak hodnotíte tento posun?

Tehdy, v nultých letech, jsme si říkali, že je velká škoda, že se česká veřejnost o problematiku uprchlictví, migrace a o související dění v globálním světě zajímá jen velmi málo nebo vůbec. Říkali jsme si, že kdyby to bylo jinak, zvýšilo by to možná ochotu lidí uprchlíkům pomáhat. Jak jsme si však ověřili v roce 2015, je mnohdy lepší, když česká veřejnost příliš velký zájem o tuto problematiku neprojevuje.

Mění se evropská, potažmo česká společnost, ve vztahu k migraci?

Podle mě se ještě v devadesátých letech dvacátého století česká společnost nacházela pod vlivem války v Jugoslávii a příchodu uprchlíků do ČR právě z Balkánu. Lidé znali Jugoslávii, jezdili tam. Díky tomu byla společnost ochotná tyto uprchlíky přijmout a absorbovat je. Pak nastalo období jakéhosi nezájmu, kdy česká společnost neměla velkou aktuální zkušenost s uprchlíky, až na příchod většího počtu migrantů ze zemí bývalého Sovětského svazu. Tehdy lidé vnímali, že třeba bez Ukrajinců se například ve stavebnictví neobejdeme, proto zde bylo jakési smíření s jejich příchodem. Pak ale přišel rok 2015, kdy někteří politici populisticky zneužili strach vůči migrantům, což, jak se ukázalo, mělo velmi nebezpečné dopady na naši společnost.

Rok 2022 však prokázal, že česká společnost není tak “zkažená“, jak by se to mohlo zdát v roce 2015. Hlavně díky obrovské vlně solidarity, která možná postupně odeznívá, nicméně dnes mám v českou společnost trochu větší víru, než tomu bylo před osmi lety. Je nutné ale říct, že tato solidarita je jistě daná i tím, že se jedná o uprchlíky nám kulturně blízké. Pořád není většinová česká společnost zvyklá na to, že Češi mohou mít jinou barvu kůže, a k tomu vede ještě bohužel dlouhá cesta.

Vidíme to i v Polsku, kdy Agnieszka Holland ve filmu Hranice ukázala, že očkování společnosti Holocaustem už neplatí, a pro různé uprchlíky máme pořád dvojí metr.

Obecně máme tendenci svalovat neochotu české společnosti být otevřenou světu na čtyřicet let komunistické nesvobody, kdy Česko bylo zavřené a izolované, nicméně dnes již Češi mají možnost cestovat po celém světě a neměl by to být takový problém. Je to spíš náš vnitřní problém, že nejsme schopní si přiznat, že člověk jiné kultury nebo barvy pleti může žít vedle nás. Doba vymlouvání se na čtyřicet let totality již skončila a mělo by přijít období sebereflexe.

Říkám si, že dnes v Praze 20 % obyvatel jsou cizinci z třetích zemí, reálně i s občany EU jich bude mnohem více. Možná ta změna ve vnímání přijde s časem?

Chce to vlastní, bezprostřední zkušenost lidí s cizinci. Lidé v menších městech nebo na vesnicích mají často strach, ten je ale zprostředkovaný záběry v televizi s loděmi plnými uprchlíků. Podle mě by ale lidé měli posuzovat ostatní až na základě osobní zkušenosti, která mnohdy dokáže eliminovat předsudky. A samozřejmě potřebujeme lidi co nejvíce vzdělávat, jinudy cesta k otevřené a sebevědomé společnosti nevede.