„Simmelovo pravidlo“

V roce 2007 podalo v České republice žádost o mezinárodní ochranu (azyl) 1 675 lidí, v roce 2006 to bylo 3 016 osob, o rok dříve 4 021 a v roce 2004 a dřívějších v průměru kolem 5 000 osob. Do roku 2007 pak byla převedena většina dosud nerozhodnutých žádostí z let minulých. Z takového množství žádostí bylo postavení uprchlíka přiznáno pouhým 183 osobám.

            Těchto 183 osob totiž mělo to štěstí a dle uvážení Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra splnilo zákonné podmínky pro získání statutu azylanta dle mezinárodní Úmluvy o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská konvence) z roku 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků vyhlášeného 31.1.1967 Valným shromážděním OSN v New Yorku. Tato Úmluva a Protokol jsou pro ČR od roku 1991 právně závazné a obsahují mimo jiné stigmatizující definici „uprchlíka“, kterému je možno udělit ochranu formou azylu:[1]

„v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti;

Myslím, že s klidným svědomím můžeme říci, že od roku 1951 prošel svět, a to skutečně v globálním měřítku, zásadními změnami. Po druhé světové válce, která otřásla celým lidstvem, a bezmála půlstoletí bipolárního nukleárního zastrašování konečně přišla zatím poslední veliká změna, rozpad socialistického bloku. Mnoho z nás, našich otců a matek si dříve jen těžko dokázalo představit, jaké by to bylo, kdybychom mohli žít „na té druhé straně“. V zemích bývalého sovětského bloku začala růst úroveň kvality života a do zemí se vrátil „blahobyt“ a „svoboda“. Ze států, jejichž obyvatelé prchali před domácím všeobecným útlakem, se postupně staly státy, které samy takovým lidem začaly poskytovat stejnou ochranu jako dříve jiné jim. Na místě sovětských provincií začaly bujet nové národní státy, které si mohly konečně nárokovat právo na vlastní autentickou existenci.

Restrukturalizovala se světová ekonomie, vůdčím ekonomickým modelem se stal liberální tržní kapitalismus a v poslední době můžeme dokonce sledovat úpadek ekonomické suverenity národních států a nástup nových, globálních hráčů. Masy zboží, služeb a kulturních statků začaly proudit všemi směry v nezměrném víru. Nikdo dnes již nedokáže přesně říci kam se který proces obrátí, co přinese a co zahubí. Mezinárodní toky lidských zdrojů, přesuny výrobních vztahů a prostředků mezi zeměmi a kontinenty ovlivnily bezesporu celé populace! Moderní dobu vystřídala postmoderna a dnes, jak mnozí tvrdí, jsme již v „globální“ éře. O kolika dalších změnách bychom mohli napsat celé knihovny …?

Změny se nevyhnuly ani legislativám jednotlivých států. Mnohé státní ústavy, ba celé legislativní systémy byly přeformulovány, aktualizovány aby lépe odpovídaly současným podmínkám a trendům. Přesto jsou však takové, které zůstávají nedotčené.

            Jedním z nedotčených, mezinárodně závazných, dokumentů zůstává i zmíněná Ženevská konvence se svým stigmatem uprchlíka. Cožpak potomci jejích tvůrců nejsou schopni či ochotni připustit, že změny, které se ve světě odehrály nejsou jen ku potřebě a užitku silných států s silných ekonomik? Řekli jsme, že se transformovaly mnohé společnosti a kultury. Jak tedy můžeme stále uvažovat, že „uprchlík“ se nezměnil?! Nestálo by za to zamyslet se i nad tím, zda-li bychom neměly i poupravit typologizaci uprchlíka, aby lépe odpovídala současnému stavu? Nebylo by záhodno také tuto definici transformovat na nové podmínky? Jak jsme si ukázali, nezastavil se vývoj společností, politik a kultur před 50 lety. Proč tedy nepřiznat právo na změny i uprchlíkům, jejich důvodům, proč prchají ze zemí svého původu a důvodům, proč se nemohou vrátit?! Nestálo by za to rozšířit definici uprchlíka o některé další, aktuální důvody? Nebylo by pod dojmem expanze západních ekonomik do zemí třetího světa oprávněné uznat i ekonomické důvody coby relevantní pro získání azylu? Neměli bychom poskytnout azyl těm, jejichž kultura neodolala expanzivnímu tlaku euroamerické kultury a byla tak narušena jejich kulturní kontinuita a kulturní identita? Dochází-li skutečně k negativním změnám klimatu, je „západní svět“ nesporně jejich hlavním zdrojem. Neměli bychom tedy do budoucna počítat s oprávněným nárokem lidí na azyl, kterých se takové změny nejvíce dotknou?

            Budeme-li číst některé autory klasické sociologie, kteří žili i před více než 100 lety, najdeme u mnoha z nich pozoruhodné myšlenky. Georg Simmel patří k jedněm z nich. Dnes, Georgem Simmelem poprvé popsaný efekt, nazýváme na jeho počest „simmelovo pravidlo“. Toto pravidlo praví, že „vnitřní soudržnost skupiny je odvislá od míry vnějšího tlaku“. Co to znamená? Bude-li český občan klást důraz na integraci cizinců do majoritní společnosti, musí tomu vytvořit vhodné podmínky a nikoli vytvářet represivní a nepřátelské prostředí. Podle výše jmenovaného pravidla totiž docílí přesně opačného efektu, tedy že se cizinci konsolidují coby neintegrovatelná vyčleněná skupina. Vždyť právě jedině identifikace s takovou skupinou jim může poskytnout adekvátní psychickou oporu odmítavým a xenofobním postojům příslušníků majoritní společnosti. Změníme-li náš postoj k nim, o to více oni změní ten svůj k nám!

            Začal nám nový rok a mnozí z nás nemají žádná novoroční předsevzetí. Jaké by to bylo s tím, alespoň se na chvíli zastavit a pohlédnout okem umělce na portrét budoucnosti, který malujeme…

[1] 208/1993 Sb.