Schválen podnětu Výboru pro práva cizinců určený Radě vlády ČR pro lidská práva

Podnět Výboru pro práva cizinců Rady vlády ČR pro lidská práva

k zajištění přístupu všech dětí pobývajících na území České republiky k základnímu vzdělání[1]

I.

Přístup cizinců k základnímu vzdělání

Právní řád ČR v minulosti přiznával všem osobám, které podléhaly povinné školní docházce, stejná práva na vzdělání jako občanům ČR a nerozlišoval děti cizinců z hlediska jejich právního postavení na území ČR, pokud se týká práva na vzdělání. Školský zákon (zákon č. 29/1984 Sb.) platný do 31. prosince 2004 sice tuto skutečnost v případě cizinců bez náležitého pobytového oprávnění explicitně neupravoval, nicméně této otázky se týkal čl. 3 odst. 2 pokynu MŠMT č. 21836/2000-11 (celým názvem Pokyn Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ke vzdělávání cizinců v základních školách, středních školách a vyšších odborných školách, včetně speciálních škol, v České republice), který výslovně uváděl, že přijetí cizince nesmí být podmiňováno prokázáním jeho oprávněného pobytu na území. Povinnost zajistit podmínky pro vzdělávání cizinců byla vyjádřena i v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

Zásadní změna však přišla s novým školským zákonem. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“) s účinností od 1. ledna 2005 sice stanoví, že cizinci mohou studovat za stejných podmínek jako občané ČR, avšak toto právo dává pouze těm, kteří zde pobývají legálně. Výslovně je to upraveno v § 20 citovaného zákona, který stanoví podmínky vzdělávání cizinců v ČR, když uvádí, že vzdělávat se na základních, středních a vyšších odborných školách mohou cizinci, kteří pobývají oprávněně na území ČR, přičemž tuto oprávněnost pobytu musejí prokazovat řediteli školy nejpozději v okamžiku nástupu do školského zařízení. Toto opatření se týká výhradně cizinců z tzv. třetích zemí, občané EU (a Švýcarska, Islandu, Lichtenštejnska a Norska) oprávněnost pobytu dokazovat nemusejí.

II.

Rozpor školského zákona s deklarovaným právem na vzdělání

Takto formulované ustanovení § 20 školského zákona je však v zásadním rozporu s mezinárodněprávními normami, které upravují právo na vzdělání. Celá řada mezinárodních smluv totiž zaručuje rovné právo na vzdělání, a to bez ohledu na právní postavení jednotlivce, ať už se jedná o Úmluvu o právech dítěte[2], (čl. 28), Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 2) či Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 13). Vzhledem k tomu, že se jedná o mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR, kterými je ČR vázána, pak platí (resp. by mělo platit), že pokud mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ačkoliv patří právo na vzdělání mezi základní práva, a je nutné ho uplatňovat vůči všem dětem bez rozdílu, nový školský zákon toto právo zúžil a učinil ho dostupným pouze pro děti s legálním pobytem. Takový zužující výklad je však nepřípustný.

Pokud tedy například článek 28 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zavazuje státy činit základní vzdělání povinným a bezplatně dostupným pro všechny, není možné, aby Česká republika na tento závazek nereflektovala. Smluvní stát Úmluvy o právech dítěte nemá právo určovat, který cizinec základní školu navštěvovat může a který ne.

Kromě mezinárodních úmluv je právo na vzdělání vyjádřeno i v Listině základních práv a svobod, která uvádí, že základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné a zaručují se všem bez rozdílu postavení. Listina uznává, že cizinci mají tato práva pouze tehdy, pokud nejsou výslovně přiznána občanům (viz čl. 42 odst. 2 ). Právo na vzdělání je nicméně přiznáno všem (tj. každé fyzické osobě). V čl. 33. odst. 1 větě druhé je výslovně uvedeno, že školní docházka je povinná. Zároveň platí, že  tato povinnost se vztahuje na každého člověka, bez ohledu na to, zda jde o občana či cizince s legálním či nelegálním pobytem. Práva na vzdělání se lze sice domáhat pouze v mezích zákonů, jež tato ustanovení provádějí, což výslovně uvádí čl. 41 odst. 4, nicméně tento argument nemůže ospravedlnit skutečnost, že školský zákon neumožňuje dětem bez legálního pobytu návštěvu základních škol. Omezující ustanovení čl. 41 odst. 1, které v zásadě říká, že mj. právo na vzdělání není bezprostředně platným a vymahatelným právem, je nezbytné vykládat v souladu s čl. 4, který se týká mezí základních práv a svobod. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod totiž musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena. Zákonnou výjimkou zpochybněná nepodmíněnost práva na vzdělání je stěží slučitelná s šetřením mezí základních práv a svobod ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny [3].

Skutečnost, že školský zákon vyhrazuje právo na vzdělání jen pro určitou kategorii cizinců, pak nekoresponduje ani s principy vyjádřenými v důvodové zprávě k tomuto zákonu, která (v části zvláštní) uvádí, že stanovené zásady vzdělávání naplňují zejména ustanovení čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte, Rámcové úmluvy o ochraně práv národnostních menšin a dalších přijatých strategických dokumentů. Důraz je dle důvodové zprávy kladen na rovnost vzdělávacích příležitostí pro všechny a odstranění překážek, které by tomu bránily, respektování vzdělávacích potřeb jednotlivců při vzdělávání, kvalitu vzdělávacího procesu a na možnost vzdělávat se a obnovovat, popř. získávat nové poznatky po celou dobu života, a to v prostředí vzájemné úcty, respektu ke všem osobám, které se účastní vzdělávání, prosazování principů názorové snášenlivosti a solidarity, vytváření mechanismů a opatření proti projevům diskriminace a netolerance ve všech jejich projevech.

Tyto principy vyjádřené v důvodové zprávě však nenašly svůj odraz v platném a účinné znění zákona. Zákon je totiž v  ustanovení § 20 s výše uvedenými zásadami ve zřejmém rozporu, resp. tyto principy vědomě opouští, když stanoví, které osoby mají právo na základní vzdělání a které nikoliv. Tímto selektivním přístupem je však bezpochyby popřena proklamovaná rovnost vzdělávacích příležitostí pro všechny.

Takový postoj státu popírá mezinárodněprávní dokumenty v oblasti základních práv, jejichž přijetím vzniká nejenom závazek státu tyto práva chránit a zajišťovat, ale i zábrana před zásahem státu, jinak řečeno stát není oprávněn komukoliv v přístupu k základnímu vzdělání bránit.

Úmluva o právech dítěte je založena na principu prospěchu každého dítěte z ustanovení, která usilují o jeho blaho a rozvoj. Jakékoliv jednání ve vztahu k dítěti by se mělo řídit nejlepším zájmem dítěte a neměly by tomu být nadřazeny ani zájmy státu ani zájmy rodičů. Přijetím tohoto dokumentu se stát zavázal, že bude respektovat a zabezpečovat práva stanovená Úmluvou o právech dítěte, tedy i právo na vzdělání, a to každému dítěti, bez jakékoliv diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo dušení nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho  rodičů či zákonných zástupců.

III.

Nutnost změny současné situace

Lze předpokládat, že počet cizinců bez náležitého pobytového oprávnění, kteří by plnili či v budoucnu mohli plnit povinnou školní docházku není tak veliký, aby byl schopen jakýmkoliv způsobem ohrozit stabilitu českého školství, což by mohlo být v této souvislosti chápáno jako legitimní zájem státu, nehledě na to, že žádný zájem státu neospravedlňuje tak závažné porušení hlediska zájmu dítěte a že mezinárodní dokumenty staví hledisko zájmu dítěte vždy na první místo. Ze stejného důvodu nemůže být legitimním důvodem ani zájem státu na potírání a odhalování nelegální imigrace. Ačkoli zájem státu  na potírání nelegální migrace je legitimní, nelze souhlasit s prostředky a nástroji, které k tomu v tomto případě používá. Stát zde de facto obětuje právo dítěte na vzdělání, tj. na mravní vývoj nedospělého jedince ve snaze potlačit nelegální migraci, přičemž je na první pohled patrné, že vytyčeného cíle není možné tímto způsobem dosáhnout a nelegální migraci zamezit. Jediné, čeho bude podobným zákazem povinné školní docházky cizinců  bez pobytového oprávnění dosaženo, je ohrožení mravní výchovy některých dětí a porušení práva na vzdělání.

S ohledem na důležitost práva na vzdělání, a to jak pro jednotlivce, tak i pro společnost, se není možné spokojit s jeho pouhou deklarací bez faktického naplnění ani s jeho omezením na určité skupiny obyvatelstva. Takový výklad, který by přiznával právo na vzdělání jen určitým cizincům, nemá oporu v žádné mezinárodní úmluvě, ani v Ústavě ČR ani v Listině základních práv a svobod. Naopak, právo na vzdělání musí být uplatňováno bezvýjimečně a bezpodmínečně. Z toho pak jednoznačně vyplývá požadavek na změnu současné právní úpravy. Pokud je tedy deklarováno právo „každého“ na vzdělání, musí se do této kategorie zahrnovat i osoby, které – ať už z jakéhokoli důvodu – nemohou prokázat oprávněnost svého pobytu na území České republiky.

Z výše uvedeného je patrné, že je zapotřebí okamžité nápravy, ať už ve formě návratu k původnímu stavu, tj. k právní úpravě platné do 1.lednu 2005, či k vytvoření pro Českou republiku zcela nového pojetí v přístupu všech dětí, a tedy i dětí bez náležitého pobytového oprávnění, ke vzdělání.

IV.

Situace v praxi

V rámci snahy o zjištění aktuálního stavu v oblasti vzdělávání cizinců pobývajících na území České republiky bez náležitého pobytového oprávnění bylo v rámci projektu „Povinná školní docházka a nezletilí cizinci bez pobytového oprávnění“[4] provedeno dotazníkové šetření, a to konkrétně na území hl. m. Prahy, z něhož vyplynulo několik zásadních zjištění. Především je zřejmé, že základní školy nečelí (alespoň podle svých vyjádření) žádnému náporu dětí bez náležitého pobytového oprávnění, které by usilovaly o studium. Většina oslovených škol takové zkušenosti nemá. Na druhé straně šetření ukazuje, že jednotlivé případy dětí bez pobytového oprávnění se v praxi vyskytují, a že tedy nejde o ryze teoretický, ale i o praktický problém.[5]

Zároveň ale školy zpravidla nemají ani povědomí o právní úpravě vztahující se k pobytu cizinců na našem území, a tudíž ani o komplikacích spojených s případnou snahou o jeho legalizaci. Pokud jde o postoj jednotlivých škol k případnému vzdělávání této skupiny cizinců na daných školách, ukazuje se, že hlavní bariéru pro přijetí takového dítěte školy spatřují zejména ve školském zákoně. Konečně pokud jde o obecný postoj k právu dítěte bez náležitého pobytového oprávnění na vzdělání, školy vykazují širokou škálu názorů, od výslovně kladných, po striktně záporné, nicméně mezinárodní závazky (zejména Úmluva o právech dítěte) jsou zcela v pozadí a většina škol na ně nereflektuje.

Ačkoliv výsledky dotazníkového šetření nelze, s ohledem na malý počet respondentů, pokládat za reprezentativní, přesto poskytují určitou představu o praktických zkušenostech jednotlivých základních škol s nelegálně pobývajícími cizinci v ČR a o postoji těchto škol k otázce přístupu této specifické skupiny cizinců k základnímu vzdělání.

V.

Tento podnět přijal Výbor pro práva cizinců Rady vlády pro lidská práva dne 18. října 2006 ve smyslu čl. 2 odst. 1 svého Statutu, v návaznosti na čl. 6. odst. 4 statutu Rady vlády ČR pro lidská práva, a postupuje jej Radě vlády ČR pro lidská práva s tím, aby v dané věci přijala usnesení, jehož návrh je uveden v příloze.

Příloha – návrh usnesení Rady vlády ČR pro lidská práva

U s n e s e n í

Rady vlády ČR pro lidská práva

ze dne            č.

 k zajištění přístupu všech dětí pobývajících na území České republiky k základnímu vzdělání

Rada vlády ČR pro lidská práva (dále jen „Rada“)

I. s c h v a l u j e podnět Výboru pro práva cizinců k zajištění přístupu všech dětí pobývajících na území České republiky k základnímu vzdělání;

II. n a v r h u j e  vládě, aby

1. schválila podnět Rady vlády ČR pro lidská práva k zajištění přístupu všech dětí pobývajících na území České republiky k základnímu vzdělání,

2. uložila ministryni školství, mládeže a tělovýchovy

a) zpracovat novelu zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (školský zákon) odstraňující rozpor současné právní úpravy vzdělávání se závazky, které plynou pro Českou republiku z mezinárodních smluv a podle nichž příslušní právo na základní vzdělání každému dítěti,

b) průběžně přijímat opatření směřující k minimalizaci negativních dopadů stávající právní úpravy.

III. u k l á d á  předsedovi Rady, aby v souladu s článkem 2 odst. 4 Statutu Rady toto usnesení prostřednictvím místopředsedy vlády a ministra práce a sociálních věcí předložil vládě.

[1] Při zpracování podnětu byla se svolením autorek využita studie Pavly Burdové Hradečné (PPU) a Pavly Rozumkové (OPU) „Povinná školní docházka a nezletilí cizinci bez pobytového oprávnění“, 2006, přístupná na http://www.migraceonline.cz.

[2] Úmluva o právech dítěte byla publikovaná pod č. 104/1991 Sb.

[3] K otázce nepodmíněnosti práva na bezplatné základní a středoškolské vzdělání se vyjádřil i Ústavní soud ČR v nálezu publikovaném pod č. 49/1994 Sb., když uvedl, že právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání má nepodmíněnou povahu, což dovodil zejména z Listinou zakotvené zásady bezplatnosti vzdělání s použitím interpretačního pravidla o šetření mezí základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny, a to mj. i s ohledem na mezinárodněprávní závazky ČR. Ačkoliv se tento nález bezprostředně nedotýká otázky přístupu nelegálních cizinců ke vzdělání, může sloužit alespoň jako významné interpretační vodítko pro obdobné případy.

[4] Viz poznámka pod čarou č. 1.

[5] V šetření uvedly 4 základní školy z 58 škol, že se v praxi s případy nezletilých cizinců bez náležitého pobytového oprávnění setkaly. Jedna základní škola se setkala asi s 5 případy, kdy zájemci o studium neměli u sebe příslušné doklady, slíbili jejich předložení a již nepřišli. Zbylé tři základní školy studium cizincům bez náležitého pobytového oprávnění umožnily.