K institutu správního vyhoštění

Institut správního vyhoštění představuje zásadní a determinující faktor života mnohých migrantů na našem území. Je upraven zákonem o pobytu cizinců, který podrobně stanoví, za jakých okolností policie přistoupí k udělení správního vyhoštění či kdy naopak takové rozhodnutí vydat nemůže. Významným způsobem zasahuje i do zákona o azylu. I přes změny, přijaté novelou cizineckého zákona účinnou od 24. 11. 2005, je možné vysledovat některé problematické momenty v zákonné úpravě institutu správního vyhoštění. Oblast cizinecké legislativy může být pro nezasvěcené poněkud nepřehledná. Souběžně probíhaly dva legislativní procesy, jejichž podstatou byla změna cizineckého zákona. Jeden legislativní proces vyvrcholil přijetím výše citované novely, druhý se dosud nachází ve fázi schvalovací procedury. Následující článek se zaměřuje na současnou situaci současnou, tedy situaci těsně po zavedení některých změn, a jen okrajově upozorňuje na další chystané úpravy. Článek popisuje, co vlastně institut správního vyhoštění znamená správní vyhoštění, kdy policie k rozhodnutí o správním vyhoštění sahá a jaké jsou dopady tohoto rozhodnutí na život cizinců.

Abstrakt: Institut správního vyhoštění představuje zásadní a determinující faktor života mnohých migrantů na našem území. Je upraven zákonem o pobytu cizinců, který podrobně stanoví, za jakých okolností policie přistoupí k udělení správního vyhoštění či kdy naopak takové rozhodnutí vydat nemůže. Významným způsobem zasahuje i do zákona o azylu. I přes změny, přijaté novelou cizineckého zákona účinnou od 24. 11. 2005, je možné vysledovat některé problematické momenty v zákonné úpravě institutu správního vyhoštění. Oblast cizinecké legislativy může být pro nezasvěcené poněkud nepřehledná. Souběžně probíhaly dva legislativní procesy, jejichž podstatou byla změna cizineckého zákona. Jeden legislativní proces vyvrcholil přijetím výše citované novely, druhý se dosud nachází ve fázi schvalovací procedury. Následující článek se zaměřuje na současnou situaci současnou, tedy situaci těsně po zavedení některých změn, a jen okrajově upozorňuje na další chystané úpravy. Článek popisuje, co vlastně institut správního vyhoštění znamená správní vyhoštění, kdy policie k rozhodnutí o správním vyhoštění sahá a jaké jsou dopady tohoto rozhodnutí na život cizinců.

Mnozí z cizinců, kteří pobývají na našem území, se dostávají do konfliktu s platnými právními předpisy. Někteří z důvodu spáchání závažného trestného činu, jiní však pouze proto, že přišli na policejní služebnu poslední možný den lhůty pro prodloužení pobytu a zkrátka už na ně třeba nevyšla řada. Následujícího dne už jim pak policie pobyt neprodlouží. Po několikaletém pobytu se tak jednoduše mohou ocitnout na našem území bez povolení, což se neodpouští. V této situaci zbývá jen krůček k tomu, aby jim cizinecká policie udělila správní vyhoštění. Udělené správní vyhoštění pak v podstatě znamená konec všem nadějím na legální pobyt v České republice.

Podívejme se proto nyní podrobněji na institut správního vyhoštění s ohledem na skutečnost, že dnem 24. 11. 2005 dochází k poměrně zásadním změnám v souvislosti s účinností novely cizineckého zákona [1].

Správní vyhoštění ve své podstatě znamená ukončení pobytu cizince na území České republiky na základě rozhodnutí cizinecké policie. Zároveň s udělením tohoto rozhodnutí je cizinci stanovena lhůta, po kterou se mu zapovídá pobyt na našem území. Toto vyhoštění (o němž mnozí cizinci doposud hovoří jako o zákazu pobytu, což byl termín zákonem v minulosti užívaný) není trestem za spáchaný trestný čin podle trestního zákona, nýbrž je vždy spojeno s více či méně závažným porušením pobytových předpisů.

Cizinecký zákon v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění operuje s pojmy „lze vydat“, „nelze vydat“, „vydá se“, „nevydá se“ či „nelze vykonat“.

V zákoně jsou taxativně vymezeny důvody (viz § 119, § 120), na jejichž základě policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění, ať už se jedná o to, že cizinec podle mínění policie narušil veřejný pořádek nebo ohrozil veřejné zdraví, je zaměstnán v rozporu s právními předpisy či například pobývá-li na území bez cestovního dokladu. Zákon také specifikuje podmínky, za kterých lze různým vyjmenovaným kategoriím osob vydat rozhodnutí o správním vyhoštění (např. jiná je situace u občana EU a jeho rodinného příslušníka, jiná u cizince, který zde pobývá na dlouhodobé vízum za účelem studia apod.). Účinky těchto správních rozhodnutí se pak v návaznosti na důvody, tedy podle závažnosti přestupku, liší svojí délkou, která je stanovena ve lhůtách s maximálním limitem tří, pěti a deseti let.

Proti rozhodnutí o udělení správního vyhoštění připouští zákon možnost odvolat se ve lhůtě do 5 dnů od oznámení tohoto rozhodnutí. Pokud je i toto odvolání zamítnuto, lze proti němu do deseti dnů podat žalobu. Tato žaloba však není přípustná, pokud se cizinec před zahájením řízení o správním vyhoštění zdržoval na území nelegálně (!).

Správní vyhoštění lze uplatnit /může postihnout jak cizince s přechodným pobytem, (a to samozřejmě včetně pobytu nelegálního), tak cizince s pobytem trvalým.

Zákon pamatuje i na případy, kdy rozhodnutí o vyhoštění vydat nelze, a to sice tehdy, pokud by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého či rodinného života cizince. Ani tato zákonná formulace však nezaručuje, že se tak v konkrétním případě nestane. Problémem dosavadní praxe je totiž skutečnost, že policie při udělování správního vyhoštění mnohdy nezohledňovala individuální aspekty jednotlivých případů. Vzhledem k tomu, že v případě výkladu formulace „nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života cizince“ je cizinec odkázán pouze na výklad správního orgánu (který tak může činit v rámci svého správního uvážení), nelze v souvislosti s aplikační praxí policie mluvit o efektivním využívání takto stanovené ochrany. Jinými slovy v zákoně citelně chybí definice toho, co lze za nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince považovat, respektive alespoň demonstrativní výčet relevantních okolnost interpretovatelných v tomto smyslu. Tato nedostatečnost zákona je opakovaně, avšak bezúspěšně kritizována, změnu totiž neslibuje ani nadcházející připravovaná novela.

Pozitivní krok představuje nově zaváděná formulace § 119 odst. 6. Stanovuje, že rozhodnutí o správním vyhoštění se nevydá v tom případě, kdy cizinec žádající o ochranu formou azylu přichází na území přímo ze státu, kde je jeho život nebo svoboda ohrožena (a to i tehdy, když na území vstoupí nebo zde pobývá bez povolení), pokud se sám bez prodlení přihlásí policii nebo ministerstvu a prokáže závažný důvod pro svůj neoprávněný vstup nebo pobyt. V minulosti se totiž cizinec, který chtěl u nás žádat o azyl, zpravidla nevyhnul udělení správního vyhoštění ani v případě, že se sám přihlásil úřadům a prokázal pádný důvod pro svůj nezákonný vstup či pobyt , což bylo v přímém rozporu s čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Tento článek upravuje závazek státu nestíhat pro nezákonný postup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejí přímo z území, kde byly jejich život či svoboda ohroženy.

Zákon konečně stanovuje podmínky, za kterých nelze vykonat (viz § 120a) rozhodnutí o správním vyhoštění. Jedná se o takzvaný institut „překážky vycestování [2] “ Podle nově zakotveného ustanovení § 120a je policie povinna v rozhodnutí o správním vyhoštění uvést, zda se na cizince vztahuje či nevztahuje překážka vycestování.

Doposud byla nejčastějším předmětem kritiky skutečnost, že se policie v rámci správního řízení nezabývá možnými překážkami vycestování, tedy že nezkoumá, zda cizinci v zemi původu nehrozí nebezpečí mučení, zda nebude jeho život nebo svoboda ohrožena z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické přesvědčení. Tento postup je jednoznačně v rozporu s mezinárodními lidsko-právními dokumenty, například s čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, s čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení. V takovém případě se tedy jednoznačně jedná o porušení zásady tzv. non-refoulement ve vztahu k dotyčným osobám, postiženým správním vyhoštěním. Po několik let jsme na tuto skutečnost marně upozorňovali, naše námitky byly vždy smeteny ze stolu s odůvodněním, že možné překážky vycestování jsou zkoumány až v okamžiku realizace správního vyhoštění cizineckou policií, což jsme však v praxi nikdy nezaznamenali. Novela cizineckého zákona konečně tuto kritiku zohlednila právě ve formě nového ustanovení § 120a.

Podstatou praktického uplatnění tohoto ustanovení je, že policie sice vydá rozhodnutí o správním vyhoštění, nově však bude zkoumat výše popsanou překážku vycestování a pokud ji shledá jako relevantní, vysloví se v tom smyslu, že rozhodnutí o správním vyhoštění není vykonatelné. V opačném případě policie vydá rozhodnutí o zdůvodněném zániku překážky vycestování. Dále pak zákon přesně specifikuje dobu, po jejímž uplynutí zaniká sama platnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci. Zákon rozlišuje dva druhy této lhůty : v určitých vymezených případech se rovná době stanovené v rozhodnutí[3], v dalších pak jeden a půl násobku doby stanovené v rozhodnutí[4] .

Nové ustanovení představuje jednoznačně změnu k lepšímu, neboť jak jsme popsali výše, doposud se policie k překážce vycestování v rozhodnutí o správním vyhoštění nemusela vůbec vyjadřovat. Po usilovné kritice se podařilo alespoň to, že se k této otázce policie při vydání rozhodnutí o správním vyhoštění vyjádřit musí. Je však patrné, že i tato nová úprava je bohužel stále nedostatečná. Za logické bychom považovali to, že by policie v případech, kdy se na cizince vztahuje překážka vycestování vůbec nevydávala rozhodnutí o správním vyhoštění. Takové rozhodnutí totiž postrádá svůj smysl.

Udělené správní vyhoštění nevylučuje právo cizince požádat o azyl, pokud tak již dříve neučinil. Institut správního vyhoštění se prolíná oběma imigračními zákony, zákonem cizineckým i zákonem azylovým [5].

V praxi tedy může nastat situace, kdy je cizinci uděleno správní vyhoštění, přičemž on vzápětí požádá o azyl. Ani podaná žádost o azyl (v zákonem stanovené sedmidenní lhůtě) však nic nemění na trvání zajištění. Nicméně rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu je vykonatelné[6] až poté, co nabude právní moci rozhodnutí o neudělení azylu, zamítnutí žádosti o udělení azylu, rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti, případně po marném uplynutí lhůty pro podání žaloby či konečně v tom případě, kdy tato žaloba nemá odkladný účinek (stejně je to koncipováno i ve vztahu k institutu dočasné ochrany).

Pokud bude cizinci, jemuž bylo uděleno správní vyhoštění, přiznána v azylovém řízení překážka vycestování (jejíž obsah je shodný s obsahem překážky vycestování podle cizineckého zákona), má tato překážka vycestování přednost před správním vyhoštěním. Takovému cizinci pak bude uděleno vízum za účelem strpění pobytu.

K překážce vycestování se správní orgán v průběhu řízení o udělení azylu musí vyjádřit, jelikož tuto povinnost mu ukládá zákon, avšak pouze v tom případě, rozhoduje-li tento správní orgán o udělení azylu. Pokud však správní orgán rozhoduje o zamítnutí žádosti jako zjevně neodůvodněné či o zastavení řízení, zákon mu už takovou povinnost ke škodě věci neukládá.

Důležité je v této souvislosti i ustanovení, které určuje podmínky k odstranění tvrdosti správního vyhoštění (viz § 122).

Současná právní úprava totiž v zásadě neumožňuje legalizaci pobytu cizince, jemuž bylo uděleno správní vyhoštění či který se nachází na našem území bez oprávnění. Výjimku představuje možnost získání víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území (viz § 33) podle cizineckého zákona, a to zejména v případě, kdy cizinci brání ve vycestování překážka nezávisející na jeho vůli nebo kdy není možné, aby vycestoval, ve smyslu již zmíněného § 179. Udělení tohoto víza by neměla bránit existence správního vyhoštění. Na udělení víza však neexistuje právní nárok a zkušenosti z praxe ukazují, že policie institut strpění pobytu nevyužívá a žádostem o tento druh víza zpravidla nevyhoví. Naopak žádost o udělení tohoto druhu víza ze strany cizince, který se na našem území nachází nelegálně (a to bez ohledu na délku předchozího pobytu), je pro policii podnětem pro zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud cizinci nebylo dosud toto správní vyhoštění uděleno. Jinými slovy, cizinec s nelegálním pobytem, který požádá o vízum za účelem strpění pobytu, neobdrží požadované vízum, ale správní vyhoštění. Pokud je žadatelem „nelegální“ cizinec, kterému již bylo v minulosti uděleno správní vyhoštění , policie v takovém případě přistoupí buď k prodloužení lhůty správního vyhoštění, či takového cizince rovnou obviní z maření výkonu úředního rozhodnutí. Oba popsané případy mohou skončit detencí cizince či případně i realizací vyhoštění.

Další cestu, jak může cizinec legalizovat svůj pobyt na území , představuje vstup do azylového řízení podle azylového zákona. Podáním žádosti o udělení azylu získá cizinec, jehož pobyt byl dosud nelegální, vízum za účelem řízení o udělení azylu. Toto vízum je však omezené trváním azylového řízení. Tato možnost je cizinci často využívána, nicméně však neřeší situaci ve svých důsledcích. Jedná se o řešení krátkodobé a jen zdánlivě výhodné. Ve většině případů tito cizinci azyl neobdrží a po ukončeném azylovém řízení se ocitají v obdobné situaci jako před jeho zahájením. Pokud nevycestují z území ve lhůtě stanovené výjezdním příkazem, ocitají se na území opět nelegálně.

Vzniku výše uvedené situace po ukončení azylového řízení může cizinec za určitých okolností předejít a získat oprávnění k pobytu na území.

V prvé řadě se jedná o případy, kdy cizinec dovrší nepřetržitý pětiletý pobyt na území a splní další podmínky ve smyslu § 69a cizineckého zákona (pobyt na území na základě dlouhodobého víza nebo povolení k dlouhodobému pobytu, pobyt v postavení žadatele o azyl, případně žadatele o přiznání postavení uprchlíka nebo v obdobném postavení, a to nepřetržitě po dobu nejméně pěti let, občanství země, jež není označena za bezpečnou zemi původu, zajištěné ubytování, bezúhonnost prokazovaná výpisem z evidence Rejstříku trestů ČR, existence cestovního dokladu) čímž získá oprávnění k trvalému pobytu na území. Nezbytnou podmínkou je zde však neexistence správního vyhoštění. Můžeme konstatovat, že právě podmínka neexistence správního vyhoštění je pro mnohé cizince nesplnitelná, když pomineme požadavek nepřetržité pětileté (či nově navrhovanou čtyřletou) délky legálního pobytu na našem území.

Druhou možností legalizace pobytu po ukončení azylového řízení a před vypršením lhůty, kterou stanovuje výjezdní příkaz, je získání trvalého či přechodného pobytu za účelem sloučení rodin. V tomto případě odpadá nutnost podání žádosti o tento pobyt mimo území ČR, což je jinak obecně platná podmínka. I v tomto případě se nesmí jednat o cizince s uděleným správním vyhoštěním. Podrobnější podmínky stanoví cizinecký zákon[7] .

Problém však nastává například u rodin s nezletilými dětmi, kdy jeden z rodičů je cizinec, jemuž již bylo uděleno správní vyhoštění, neboť již na našem území žádal o azyl s negativním výsledkem. Vzhledem k udělenému správnímu vyhoštění nemají tito cizinci možnost legalizovat si na našem území pobyt v rámci zákona o pobytu cizinců, tj. nemají možnost požádat o trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny. Jejich jedinou možností, jak na našem území legálně pobývat, je získat udělení tzv. překážky vycestování v rámci rozhodnutí o azylu a na jejím základě tzv. strpění pobytu. Zákon o azylu mimo jiné stanovuje, , že překážka vycestování je dána tehdy, pokud by vycestování dotyčného cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje povinnost smluvních stran (a tedy i České republiky) zaručit právo na respektování soukromého a rodinného života. Žadatelé o azyl se s odvoláním na toto ustanovení domáhají toho, aby bylo vzato v úvahu jejich manželství s českým státním občanem. Argumentují existencí překážky vycestování v tom smyslu že návrat do země původu by znamenal nepřiměřený zásah do osobního a rodinného života. Poukazují také na porušení Úmluvy o právech dítěte, konkrétně čl. 3, který uvádí, že zájem dítěte má být upřednostněn při jakékoliv činnosti, týkající se dětí a uskutečňované například správními orgány.Upozorňují dále na skutečnost, že v případě nezohlednění překážek vycestování bude jednomu z rodičů odepřena možnost podílet se na výchově nezletilého dítěte, což je klasifikováno jako hrubě nepřiměřený zásah do osobního a rodinného života dotčených osob. Soudy se však s tímto výkladem neztotožňují a argumentují například tím , že tento postup není v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ani s Úmluvou o právech dítěte, jelikož zájem dítěte by měli ctít a respektovat především jeho rodiče. K řešení rodinné situace, kdy jeden z rodičů nemůže v důsledku uděleného správního vyhoštění legálně setrvat na našem území, musí dle názoru soudu přispět v zájmu dítěte ten z rodičů který je českým státním občanem, a to přestěhováním se do země původu druhého z manželského páru či do jiné třetí země. Jinými slovy soud stanovuje, že právo na soukromý a rodinný život nemá absolutní povahu a odkazuje cizince zpět na cizinecký zákon, na jehož výkladu ponechává řešení rodinné situace.

Jak tedy dosáhnout zrušení správního vyhoštění? Na podobné situace by měl zákon pamatovat právě v části, týkající se podmínek k odstranění tvrdosti správního rozhodnutí.

Zákon nyní podmiňuje zrušení již uděleného správního vyhoštění splněním fixních podmínek (viz § 122 odst. 5), kterými jsou uplynutí poloviny doby stanovené v rozhodnutí a pominutí důvodů pro jeho vydání, bez možnosti jejich prominutí v případech, vyžadujících zohlednění zvláštního zřetele. Policie tedy nedisponuje ani teoretickou možností zrušit v odůvodněných případech správní vyhoštění před uplynutím poloviny doby, na kterou bylo uděleno[8] . Řešením by proto bylo, kdyby zákon výslovně zakotvoval, že by policie mohla vydat nové rozhodnutí, kterým by zrušila platnost původního rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž v případech hodných zvláštního zřetele by mohla prominout splnění výše uvedených podmínek, tj. rozhodnout o zrušení správního vyhoštění bez ohledu na lhůtu, která uplynula, respektive bez ohledu na to, zda důvody k správnímu vyhoštění pominuly (cizinec vycestoval)[9].

Cizinci, kterému bylo uděleno správní vyhoštění, stanoví policie lhůtu k vycestování, popřípadě je oprávněna ho v určitých případech (viz § 124) zajistit, a to za účelem realizace správního vyhoštění, stejně tak jako za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy.

Zajištění se uskutečňuje v zařízeních pro zajištění cizinců (detenční zařízení), přičemž délka zajištění nesmí překročit 180 dnů. U cizinců mladších 18 let dochází s novým zákonem ke změně k lepšímu, jelikož zákon stanovuje, že délka zajištění nesmí překročit 90 dnů. Je-li zajištěným nezletilý cizinec bez doprovodu, přidělí mu policie opatrovníka a vyrozumí orgán sociálně právní ochrany dítěte. Zařízení pro zajištění cizinců je provozováno Ministerstvem vnitra, dělí se na část se zmírněným režimem zajištění a na část s přísným režimem zajištění . Ihned po umístění do tohoto zařízení musí být cizinec seznámen se svými právy a povinnostmi v souvislosti se zajištěním, a to v mateřském jazyce či v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. K uplatnění svých práv může cizinec podávat státním orgánům České republiky žádosti a stížnosti, které je zařízení pro zajištění cizinců povinno neprodleně odeslat. Ačkoliv je v tomto zařízení zákonem omezeno přijímání návštěv , cizinci je přiznáno právo přijímat bez omezení návštěvy té osoby, která mu poskytuje právní pomoc.

Řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění pak pobíhá dle občanského soudního řádu. Zajištění cizinci si zpravidla nestěžují na zákonnost svého zajištění, mnohdy o této možnosti ani nevědí, ačkoliv by o ní měli být poučeni. Kromě toho je sama policie povinna po celou dobu zajištění přezkoumávat, zda důvody zajištění trvají (viz § 126). Názory na to, zda tak skutečně činí, se diametrálně liší. Faktem je, že podmínky v těchto zařízeních nejsou nikterak růžové, i přes postupné zlepšování tohoto stavu.. Analýza situace v detenčních zařízeních by si však zasloužila samostatný článek.

Závěrem jen stručná poznámka z praxe. Na základě poznatků, získaných od klientů Poradny pro uprchlíky můžeme říci, že policie doposud často sahala k opatřením nejtvrdším, tedy k udělení správního vyhoštění i v případech, kde by se celá věc dala vyřešit uložením pokuty. Cizinecký zákon přitom umožňuje (viz § 157), aby některé případy mohly být hodnoceny jako správní delikty a byly tedy řešitelné nikoliv udělením správního vyhoštění, nýbrž formou přestupkového řízení.

S ohledem na zásadní význam institutu správního vyhoštění pro život cizince by měl být obsah zákonně stanovených pojmů (jako například rušení veřejného pořádku, ohrožení bezpečnosti státu či dopad do soukromého a rodinného života cizince) vykládán s větší mírou obezřetnosti, přičemž by se vždy mělo přihlížet k tomu, zda je trest ve formě správního vyhoštění úměrný činu, kterého se cizinec vědomě či nevědomky dopustil.

Poznámky

[1] Zákon č. 428/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 25. 10. 2005 spolu s vyhlášením změn některých zákonů ve znění pozdějších předpisů a s některými dalšími zákony.

[2] Tj. pokud by byl cizinec nucen vycestovat či byl vyhoštěn do státu, kde jsou ohroženy jeho život nebo svoboda z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti anebo jestliže by to bylo v rozporu se závazkem vyplývajícím z mezinárodní smlouvy, podrobněji viz § 179 citovaného zákona.

[3] Viz § 120a odst. 4 písm. a) citovaného zákona

[4] Viz § 120a odst. 4 písm. b) citovaného zákona

[5] Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů

[6] Viz § 119 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů

[7] Viz například § 15a, § 65, § 69, § 87a, 87c, § 87e citovaného zákona

[8] V této souvislosti lze upozornit na skutečnost, že i stávající zákon teoreticky umožňuje policii (viz § 122 odst. 1) udělit vízum či povolit vstup (byť pouze na 30 dnů) osobě v době, po kterou nelze podle rozhodnutí o správním vyhoštění umožnit cizinci vstup na území, jestliže důsledkem neudělení víza nebo nepovolení vstupu by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Nicméně v praxi je toto ustanovení policií aplikováno skutečně velmi sporadicky a bez zohlednění relevantních skutečností.

[9] V chystaném návrhu další novely cizineckého zákona, který však ještě neprošel všemi fázemi legislativního procesu, je zakotveno, že policie zruší rozhodnutí o správním vyhoštění takovému cizinci, kterému bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území, pokud jeho spolupráce s orgánem činným v trestním řízení přispěla k odhalení nebo odsouzení pachatele trestné činnosti anebo pokud by s ohledem na poskytnutou spolupráci mohl být po vycestování z území ohrožen jeho život nebo zdraví (viz navrhované ustanovení § 119 odst. 11).

Druhou navrhovanou změnou v této souvislosti je to, že policie rozhodnutí o správním vyhoštění zruší v případě, jestliže se jedná o cizince svěřeného do náhradní výchovy podle § 87, který dosáhl věku 18 let a který podle vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí projevuje snahu integrovat se na území. (§ 122 odst. 5).

Newsletter

Máte zájem o naše aktivity? Nechcete přehlédnout akce, které pořádáme? Přihlašte se k odběru našeho newsletteru: