Žadatelé o mezinárodní ochranu a nelegální práce

Žadatelé o azyl, resp., podle nové terminologie žadatelé o udělení mezinárodní ochrany přicházejí do naší republiky v počtu několika tisíc ročně. Konkrétní čísla variují s ohledem na platnou legislativu, a v posledních letech jejich počet klesl především v souvislosti s naším vstupem do EU a s účinností tzv. dublinského systému, pomocí něhož je určena jedna jediná země EU, odpovědná za vyřízení žádosti o azyl (tíha tak leží na hraničních zemích, mezi něž ČR nepatří). 

Ve stručnosti, jedná se o skupinu, která sice má přístup na tuzemský trh práce, ale  s určitými omezeními, a která je navíc znevýhodněna jazykovou bariérou a ohrožena sociálním vyloučením, které ji omezuje jak v případě udělení azylu v ČR, tak i při návratu do země původu. Stejná je situace i v případě tzv. strpitelů (tj. osob, které podaly stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve věci azylu)

Zákonná pravidla pro zaměstnávání těchto osob se v průběhu minulých let dramaticky měnila. Vývoj probíhal od zcela liberálního nastavení pravidel (tj. okamžitě po zahájení azylové procedury přístup na trh práce), po restriktivní až posléze k současnému stavu jakéhosi kompromisu. Nyní tedy u nás pracovat mohou a jejich postavení je v tomto směru zdánlivě výhodnější něž je tomu u jiných kategorií cizinců. Zaměstnavatel, který je hodlá zaměstnat, totiž nepotřebuje povolení k získávání zaměstnanců ze zahraničí. Žadatelé i strpitelé pak sice mohou pracovat pouze na základě povolení k zaměstnání, ovšem při jeho vydávání se nepřihlíží k situaci na trhu práce. Jedním z nejzávažnějších omezení je ovšem to, že jim může být vydáno povolení k zaměstnání až po 1 roce trvání správního řízení.

V této souvislosti však existují i jiné důležité okolnosti, nezávislé na zákonné úpravě, ať už je to negativní postoj ze strany zaměstnavatelů vůči cizincům a jejich neochota poskytovat cizincům stejné podmínky pro výkon zaměstnání, (což vede k tomu, že řada žadatelů buď nepracuje nebo pracuje nelegálně), nedostatečné jazykové znalosti žadatelů, absence dokladů o vzdělání a získané kvalifikaci (a nemožnost si je obstarat, jelikož ze své pozice nesmějí vstupovat do kontaktu s orgány země původu). Konkrétní žadatelé se tak ocitají na trhu práce v pozici zcela nekvalifikované pracovní síly ( což reálně neodpovídá jejich potenciálu). Velkou roli hraje i nejasná doba, po kterou bude žadateli umožněno zůstat na území ČR.

Otázkou, kterou si mnozí kladou, je, zda by jim měl být umožněn přístup na trh práce v hostitelské zemi, v tomto případě v České republice, a pokud ano, kdy by tak měl stát učinit.

Na straně jedné zde totiž existují silné argumenty proti přístupu žadatelů o azyl na  pracovní trh, a to zejména obavy ze zneužívání azylové procedury a úvahy, vycházející z toho, že by hostitelský stát neměl vyvolávat v těchto osobách  přehnaná očekávání a de facto tak napomáhat jejich integraci v okamžiku, kdy ještě není rozhodnuto o jejich žádosti.

Na straně druhé  však stojí neméně  relevantní argumenty, a to včetně hlediska ekonomické výhodnosti pro hostitelský stát, daného například zvýšením příjmů státu ve formě daní a příspěvků na státní politiku zaměstnanosti, snížení nákladů na pobyt žadatele u nás či  faktorů spojených s eliminací  nelegálního zaměstnávání těchto osob. Krom toho, získá-li žadatel azyl, pak je předchozí legální zaměstnávání samozřejmě dobrou výchozí pozicí pro úspěšnou integraci. Pokud žadatel azyl nezískal a je nucen odcestovat do země původu, neodjíždí bez prostředků, se změněnými sociálními návyky, ztrátou kvalifikace a schopnosti obstát na domácím trhu práce. I v takovém případě je tedy existence předchozího legálního zaměstnání přínosem.

V záležitosti přístupu žadatelů o mezinárodní ochranu na trh práce tedy panují značné názorové neshody. Ani příliš liberální ani příliš restriktivní nastavení podmínek v oblasti zaměstnávání není ideální. Otázkou by však nemělo být, zda vůbec umožnit vstup těchto cizinců na trh práce, ale kdy tak učinit. A tady se lze domnívat, že by mělo dojít ke změně stávajících nevyhovujících zákonných podmínek.

Žadatelé totiž mají sice teoreticky možnost pobývat v soukromí, tj. mimo zařízení ministerstva vnitra, nicméně v takovém případě se musejí starat sami o sebe. Stát jim sice dává finanční příspěvek do výše životního minima, ale pouze po dobu třech měsíců. Vzhledem k tomu, že zákon o zaměstnanosti jim zakazuje pracovat po dobu dvanácti měsíců, je zřejmé, že je zde devítiměsíční mezera, během které se takřka žádný žadatel, který pobývá v soukromí, nemůže chovat v souladu se zákonem, protože není možné, aby si zajišťoval obživu legálně, tedy pokud nemá vlastní úspory nebo finanční podporu ze strany rodiny či přátel. Dá se  říci, že zákonem nastavené podmínky tudíž de facto tlačí žadatele do sféry nelegálního zaměstnávání, což se také v praxi velice často děje.

V rámci projektu  Konsorcia organizací pracujících s uprchlíky s názvem Proč mají zůstat stranou – komplexní posílení pracovního potenciálu žadatelů o azyl, podpořeného z Iniciativy společenství Equel, proběhlo od listopadu 2005 do srpna 2006 terénní dotazníkové šetření, jehož cílem bylo zmapovat zkušenosti žadatelů o ochranu a strpitelů v ČR s legálním a nelegálním zaměstnáváním a identifikovat hlavní bariéry jejich integrace na trhu práce.

Co se týče cílové skupiny výzkumu, šlo o klienty  tří nevládních organizací: SOZE, OPU a PPU. Do  výzkumu byli zahrnuty pouze ty osoby , které byly nejméně jeden rok v azylové proceduře. Jak vyplývá z výsledků sociologického šetření, zpracovaného týmem sociologů FSS Masarykovy university v Brně, vzhledem k charakteru populace nebylo možné provést výběr souboru respondentů tak, aby byly výsledky dotazování reprezentativní pro celou populaci žadatelů o azyl u nás. Důvodem je jednak nedostatek informací o dané populaci, její značná proměnlivost v rámci poměrně krátkého časového období, choulostivost tématu nelegálního zaměstnávání i jazyková bariéra. Z předpokládaných 300 respondentů byl dotazník vyplněn se 184 lidmi, z toho 161 dotazníků bylo posléze zařazeno do výsledného hodnocení. Výsledky výzkumu tedy není možné považovat za reprezentativní pro celou populaci žadatelů o azyl, nicméně, s ohledem na skutečnost, že se jedná o jediný výzkum sui generis této skupiny obyvatel ve vztahu k legálnímu a nelegálnímu zaměstnávání, lze ho pokládat za důležitý a cenný. Prezentovaná zjištění minimálně naznačují určité trendy v oblasti zaměstnávání, které se mohou u této populace objevovat.

Dotazník byl koncipován tak, aby pokrýval nejdůležitější aspekty zaměstnávání žadatelů o azyl a jejich přístupu na trh práce. Zároveň zjišťoval některé socio-demografické charakteristiky žadatelů o azyl, které mohou hrát roli v jejich přístupu na trh práce.

Z těch osob, které se účastnily výzkumu, zde někdy pracovalo 67 % (v době výzkumu pouze 36 %), ať už legálně či nelegálně. Pokud jde o specifikaci oborů, v nichž dotazovaní žadatelé pracovali nebo pracují, z výzkumu jednoznačně vyplynulo, že se koncentrují ve sféře manuálních prací, jedná se především o stavebnictví, další dělnické práce a řemesla, úklidové práce, pohostinství, zdůrazňuji, že pouze v 5 %  šlo o nemanuální práci.

Pracovní zařazení však podle všeho nekoresponduje se schopnostmi a dovednostmi těchto cizinců, resp. jen třetina dotázaných vnímá svoji práci jako odpovídající vlastním schopnostem a kvalifikaci. Většina respondentů, kteří v současné době pracují, má maturitu a vysokoškolské vzdělání a přitom pracují mimo svůj obor popřípadě na nižší úrovni než jsou jejich schopnosti a kvalifikace. Za překvapivé pak můžeme označit to, že 78 % z nich přesto vyjádřilo, že jsou ve svém zaměstnání převážně spokojeni a jsou spokojeni i se svým platem (i když to už méně – 65%). Tento zdánlivý rozpor lze vysvětlit tím, že nejde ani tak o to, jak jsou spokojení s konkrétní prací, ale spíše se shodují na tom, že jsou rádi za jakoukoliv práci a jakýkoliv plat.

Podle očekávání více než dvě třetiny z nich, konkrétně 69% pracuje bez písemné pracovní smlouvy. Lze se domnívat, že ne všichni z nich pracují na ústní dohodu o provedení práce, ale je mezi nimi zřejmě značná část, a já bych si troufla říct že většina, kteří pracující nelegálně.

S tím samozřejmě souvisí i další problémy, vyplývající z nelegálního zaměstnávání -nejčastěji bylo zmiňováno, že zaměstnavatel nedodržel ústně smluvené podmínky, a to zejména ohledně platu a pracovní doby. Ale například celkem 31% respondentů uvádí, že se na pracovišti setkalo s diskriminací – jako konkrétní příklad (kromě již zmíněných nedodržených smluvních podmínek zaměstnavatelem) byly jmenovány slovní urážky a napadání, diskriminující chování zaměstnavatele a odlišné pracovní podmínky v porovnání s českými pracovníky.

Drtivá většina žadatelů začíná hledat práci (89 %) i pracovat (77%) hned po vstupu do azylové procedury, tedy ještě dříve než jim právní systém legální zaměstnání umožňuje, z čehož vyplývá domněnka, že pracovali nebo pracují nelegálně. O nelegální práci se pak už jednoznačně jedná u celé 1/5 respondentů, kteří práci nalezli ihned po podání žádosti. (tj. přesto, že první rok pracovat nesmějí). Důležité je, že i po uplynutí této jednoroční omezující lhůty pak už zůstávají ve sféře práce nelegální. Zkušenosti s nelegální prací se tedy zřejmě nevztahují pouze na dobu, kdy respondenti v ČR ani legálně pracovat nemohou, ale i na dobu, kdy jim to zákon umožňuje, jinými slovy i přes zákonem danou možnost legálně pracovat se většina respondentů nakonec koncentruje do sféry šedé ekonomiky. Toto zjištění pravděpodobně souvisí i s často uváděným faktem, že zaměstnavatelé neznají podmínky zaměstnávání těchto osob a sami cizinci už mají zkušenosti s nelegální prací a je tak pro ně snazší sehnat práci nelegální.

To nemá přílišnou souvislosti s tím, že by cizinci neznali, za jakých podmínek mohou u nás pracovat - 72% respondentů správně odpovídá na otázku, od kdy mohou žadatelé o azyl/strpitelé v České republice pracovat. Dobrou znalost mají respondenti i co se týče formálních náležitostí zaměstnávání – 87% respondentů správně odpovědělo, že k legálnímu zaměstnání potřebují písemnou pracovní smlouvu.

S nelegální prací má zkušenost přes 80% těch, kteří v Česku někdy pracovali. Často se jedná o práce krátkodobé („kšefty, džoby“) – někteří respondenti uvádějí, že za dobu svého pobytu v ČR vystřídali až 30 různých zaměstnání. Jen 17% uvedlo, že pracovalo pouze legálně.

Mezi nejdůležitějšími bariérami nalezení zaměstnání uváděli respondenti (jak ti, kteří v současné době práci hledají, tak ti, kteří práci mají či ji z různých důvodů nehledají) své právní postavení  a neznalost zákonů na straně českých zaměstnavatelů.

Závěry šetření naznačují, že to jsou především vnější podmínky na trhu práce a systém regulující zaměstnávání žadatelů o mezinárodní ochranu/strpitelů, které je vytlačují do sféry šedé ekonomiky a ztěžují jim možnost nalezení legálního zaměstnání, respektive alespoň tak to vnímají oslovení. Kvůli těmto bariérám jsou tak tyto osoby většinou ochotny přijmout i málo ohodnocenou práci na nižší úrovni než je jejich kvalifikace, a to i ve sféře nelegálního trhu práce. A pokud si na počátku najdou vazby na nelegální zaměstnávání, zpravidla u něj pak již zůstávají.

Tato zjištění nám v zásadě jen potvrdila skutečnosti, které jsme znali z praxe i od ostatních žadatelů v průběhu posledních let.

Je logické, že příliš liberální nastavení podmínek zaměstnávání  v průběhu řízení o ochraně by mohlo, za určitých okolností, přinášet riziko zneužívání systému. Toto riziko je však pouze teoretické. Vzhledem k současné akceleraci řízení o udělení mezinárodní ochrany, kdy jsou velmi rychle odlišeny a zamítnuty žádosti těch osob, které nemají důvody pro udělení ochrany, a vzhledem k aplikaci tzv. Dublinského systému je téměř vyloučeno, aby osoby, které by chtěly v tomto směru proceduru zneužít, na výhody zaměstnávání vůbec dosáhly.

Ačkoliv by Česká republika  mohla ze zaměstnávání této kategorie cizinců profitovat, jejich potenciál zůstává i kvůli této omezující lhůtě v praxi nevyužit, byť často disponují řadou odborných znalostí a dovedností. Nynější nastavení pravidel přístupu žadatelů o azyl na trh práce nahrává nelegálnímu zaměstnávání této specifické skupiny osob se všemi negativními důsledky, které z toho vyplývají ( tj. nulový přínos pro státní pokladnu, rozmáhání tzv. klientského systému, diskriminace žadatele v pracovněprávních vztazích, nehledě na zatížení státního rozpočtu nákladným azylovým systémem). Proto si troufáme tvrdit, že by správným krokem bylo právě například zkrácení lhůty, kdy tito cizinci nemají přístup na trh práce, ze současných 12 na 3 měsíce.