Stanovisko Poradny pro uprchlíky ke změně cizineckého a azylového zákona

A) AZYL

 

I. Konkrétní připomínky k navrhovaným změnám zákona o azylu:

 

• K bodu 4, ustanovení § 2,  navrhovaný odst. 8

 (definice pronásledování)

 

Navrhujeme doplnit do poslední věty ve znění :  „Za pronásledování se nepovažuje, mohl-li cizinec nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování  nebo  hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu“ slova : „s přihlédnutím k osobní situaci žadatele o mezinárodní ochranu“.

 

Odůvodnění:

 

Jak je uvedeno v důvodové zprávě (k bodu 4), procedurální směrnice nezná jako důvod zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné existenci alternativy vnitřního útěku. S ohledem na nutnost souladu zákona o azylu s procedurální směrnicí dochází ke změně v ustanovení § 16, kde právě existence alternativy vnitřního útěku byla upravena (viz § 16 odst. 1 písm. i). Nově tedy existence alternativy vnitřního útěku nebude důvodem pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné.

 

Takové opatření bychom vítali, jelikož jsme opakovaně protestovali proti formulacím o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné v okamžiku, kdy se správní orgán teoreticky domníval, že cizinec měl možnost hledat ochranu v jiné části země. Proto jsme také velmi ocenili, že v minulé novele (zákon č. 165/2006 Sb., účinný od září 2006) došlo k částečnému zohlednění našich připomínek k tomuto ustanovení a do zákona bylo vloženo, že se přihlíží k osobní situaci žadatele.

 

Ačkoliv je ustanovení § 16 odst. 1 písm. i) návrhem rušeno, nejde o reakce na kritiku nepřiměřeného ustanovení, jelikož nyní se alternativa vnitřního útěku promítá do navrhovaného odst. 8 ustanovení § 2 citovaného zákona, kdy nově o pronásledování nepůjde v případě, že cizinec mohl nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož občanství má, nebo jde – li o osobu bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, nicméně už bez zohlednění osobní situace žadatele, jak je tomu doposud, což pokládáme za problematické.

 

Ačkoliv důvodová zpráva ujišťuje, že při posuzování alternativy vnitřního útěku půjde samozřejmě vždy o posuzování s přihlédnutím k osobní situaci žadatele, je zapotřebí vzít v úvahu, že text důvodové zprávy nemá žádnou právní váhu a bylo by tudíž vhodné, aby tak zásadní skutečnost zákon explicitně upravoval, jelikož z návrhu zákona v předloženém znění výše uvedené nevyplývá, nehledě na to, že v čl. 8 odst. 2 procedurální směrnice je uvedeno, že „Při zkoumání toho, zda je určitá část země původu v souladu s odstavcem 1, členské státy v době rozhodování o žádosti přihlédnou k obecným podmínkám panujícím v dotyčné zemi a k osobní situaci žadatele“.

 

Obava z pronásledování se nemusí nutně vztahovat na celé území země původu žadatele, avšak podle obecně přijímaného stanoviska UNHCR, vyjádřeného například v Příručce procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, osobě nebude odmítnut statut uprchlíka (azyl) z pouhého důvodu, že mohla hledat útočiště v jiné části země, pokud, při zvážení všech okolností, neexistuje žádný rozumný důvod, proč by tak měla učinit. Jinými slovy, není-li možnost přesídlení v konkrétním případě dostupná, žádná možnost vnitřního přesídlení logicky neexistuje. Právě z tohoto důvodu je nezbytné brát ohled na osobní situaci žadatele a v tomto kontextu je nutné výše zmíněnou definici pronásledování v zákoně o azylu revidovat.

 

 

·        K bodu 7, ustanovení § 3 odst. 2

   (de facto vyloučení opakované žádosti)

 

§ 3 (2) Za prohlášení o mezinárodní ochraně se nepovažuje projev vůle cizince podle odstavce 1 učiněný v přímé souvislosti s jeho vycestováním, učinil-li cizinec toto prohlášení po pravomocném ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany, pravomocném ukončení soudního řízení o žalobě nebo kasační stížnosti nebo po pravomocném ukončení řízení o správním vyhoštění.

 

Navrhujeme nahradit tečku za slovem „ vyhoštění“ čárkou a doplnit následující slova: „aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.“

 

Odůvodnění:

 

Jak je uvedeno v důvodové zprávě (u bodu 7), cílem navrhované úpravy je zamezit praktickým komplikacím při realizaci správních vyhoštění a transferů podle Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 (Dublin II), a to podáváním stále se opakujících žádostí o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po ukončení předchozího řízení s cílem vyhnout se vycestování z území. Změna je uskutečňována v souvislosti s navrhovaným vypuštěním § 10 odst. 3 a 4 stanovujících dvouletou lhůtu pro podání další žádosti.

Předkladatel zákona (u bodu 11) uvádí, že žádosti opakovaně podané ze stejných důvodů budou posuzovány jako žádosti nepřípustné budou posuzovány podle nově vkládaného ustanovení § 10a písm. e), tj. řízení o těchto žádostech se zastaví podle § 25 písm. i). Z logiky věci vyplývá, že ostatní opakované žádosti, tj. takové, kde žadatel uvádí nové skutečnosti a zjištění, nebudou označeny za nepřípustné, řízení bude zahájeno a správní orgán rozhodne o udělení či neudělení ochrany či o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné.

Formulace navržená u § 3 odst. 2 však tuto možnost v řadě případů vyloučí. Ustanovení § 3 odst. 2 a § 10a písm. e) tak jsou navzájem z našeho pohledu nekompatibilní. Lépe zvolená formulace u navrženého ustanovení § 10a odst. e) vystihuje podstatu věci, a sice skutečnost, že opakovaná žádost bude nepřípustná tam, kde žadatel neuvádí nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení. Dále zde není vzato v úvahu, že předchozí řízení mohlo skončit i bez toho, aby bylo rozhodnuto v meritu věci.

Pokud žadatel v opakované žádosti uvádí nové skutečnosti, mělo by být řízení zahájeno i přesto, že tak žadatel učinil po předchozím pravomocně skončeném řízení v uváděné přímé souvislosti  s vycestováním, nehledě na to, že v přímé souvislosti s vycestováním se dle našeho názoru ocitá takřka každý cizinec po pravomocně skončeném řízení, tedy nikoliv jen avizované tzv. dublinské případy.

 

·        K bodu 10, ustanovení §c odst. 2

 

Navrhujeme v § 4c zrušit slova :„ anebo elektronické komunikační zařízení“.

(odůvodnění viz body 36 až 38)

 

 

·        K bodu 23, ustanovení § 21

      (poskytovatelé právní pomoci)

 

(1) Účastník řízení má právo požádat o pomoc právnickou nebo fyzickou osobu zabývající se poskytováním právní pomoci uprchlíkům, která má s ministerstvem uzavřenu písemnou smlouvu o poskytování právní pomoci a o částečné úhradě nákladů spojených s poskytováním bezplatné právní pomoci. Pokud tato osoba poskytuje účastníku řízení právní pomoc bezplatně, může ministerstvo přispět na úhradu nákladů spojených s poskytováním této pomoci na základě písemně uzavřené smlouvy.   

 

 

Navrhujeme v odst. 1 vypustit druhou část věty první, a sice větu : „která má s ministerstvem uzavřenou písemnou smlouvu o poskytování právní pomoci a o částečné úhradě nákladů spojených s poskytováním bezplatné právní pomoci“, resp. navrhujeme ponechání dosavadního znění § 21 odst. 1.

 

Odůvodnění:

 

Ministerstvem vnitra navrhované okleštění možných poskytovatelů právní pomoci na ty, s nimiž uzavře smlouvu, je zcela bezprecedentní. Předkladatelé zákona zde reagují naprosto neadekvátním způsobem na konstruktivní kritiku ze strany nevládních organizací, které své klienty informují i přes nesouhlas zmíněného správního orgánu pravdivě a objektivně o všech skutečnostech, které mají vliv na řízení, stejně tak jako o budoucím předpokládaném postupu odpovědných orgánů v jednotlivých konkrétních případech. Ačkoliv by tedy teoreticky bylo možné ocenit snahu předkladatelů zákona o nalezení účinné pomoci neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu, a to ve formě kvalitnějšího právního poradenství ze strany nevládního sektoru, tak jak je proklamováno, návrh není ničím jiným nežli na první pohled zastřeným způsobem jak ovlivňovat poradenství poskytované žadatelům, přičemž tento návrh rozhodně není veden úmyslem toto poradenství zkvalitnit, nýbrž pouze úsilím o kontrolu poskytovaného poradenství v tom smyslu, aby bylo tendenční a korespondovalo se snahami Ministerstva vnitra o minimalizaci množství žadatelů o mezinárodní ochranu, resp. pozdějších azylantů na území ČR.

 

Takto pojatá regulace právní pomoci krom toho povede k nárůstům finančních požadavků ze strany často jen teoreticky právně fundovaných poskytovatelů právní pomoci, tj. advokátů, přičemž mnozí z nich již dnes požadují za poskytnutí svých  služeb zcela nesmyslné finanční částky vzhledem ke kvalitě jimi poskytnutých služeb, nehledě na to, že to jsou právě nevládní organizace, zabývající se uprchlíky, které naplňují přístup uprchlíků ke spravedlnosti (access to justice) po celou dobu řízení.

 

Bude-li toto ustanovení v navržené podobě schváleno, právnická či fyzická osoba, zabývající se poskytováním právní pomoci uprchlíkům bude zcela závislá na benevolenci správního orgánu, proti jehož jednání mnohdy svého klienta hájí a na jehož nezákonný postup si stěžuje, což je zcela absurdní. Navrhovaná nutnost existence smlouvy o poskytování právní pomoci znamená konec všem nadějím na nezávislost nevládních organizací na jednom z hlavních aktérů správního řízení, tj. na Ministerstvu vnitra. V tomto kontextu by pak smlouva  znamenala nikoliv určitou záruku pro žadatele o mezinárodní ochranu o profesionalitě poskytované právní pomoci, ale pouze a jedině záruku loajality nevládní organizace ke správnímu orgánu.

 

Navrhovaným ustanovením tak dochází jednoznačně k omezení práva na právní pomoc, což lze označit za nepřípustné.

 

·        K bodu 24, ustanovení § 21 odst. 3

 

(3) Účastník řízení má právo na kontakt s právnickou nebo fyzickou osobou poskytujícímu mu právní pomoc. Právní pomoc lze poskytovat účastníku řízení hlášenému k pobytu v azylovém zařízení jen v prostorách k tomuto účelu provozovatelem azylového zařízení vymezených.

 

Navrhujeme zrušit větu druhou.

 

Odůvodnění:

 

Ačkoliv by se z textu důvodové zprávy mohlo zdát, že jediným důvodem pro navrhované opatření je chvályhodná snaha Ministerstva vnitra o vytvoření potřebných podmínek pro výkon právní pomoci, a to s ohledem na, jak je uvedeno, charakter jednotlivých typů azylových zařízení, ve skutečnosti se tato změna dotkne samotného práva na právní pomoc.  Výše formulované ustanovení totiž například zcela vylučuje, aby žadatel o mezinárodní ochranu, který je sice hlášený v azylovém středisku, nicméně pobývá v soukromí, vyhledal právní pomoc jinde, a to například v kanceláři nevládní organizace poskytující právní pomoc uprchlíkům. Dále ustanovení nebere v úvahu specifické potřeby některých žadatelů o mezinárodní ochranu. Ačkoliv by to měl být sám stát, kdo reaguje na specifické potřeby některých žadatelů, jak to ostatně vyplývá např. z přijímací směrnice (směrnice 2003/9/ES, viz např. čl. 17), nejenže tak v tomto případě sám nečiní, avšak dokonce ostatním tento přístup, zohledňující specifické potřeby některých žadatelů znemožňuje (handicapované osoby, osoby zneužívané, osoby s psychickými či jinými problémy, které jim zabraňují dostavit se do prostor provozovatelem určených, mohou být v takovém případě vyloučeny z možnosti získat právní pomoc). S ohledem na absurdnost takového omezení lze předpokládat, že se takto formulované ustanovení do návrhu novely dostalo pouhým nedopatřením, avšak tím spíše je zapotřebí nápravy.

 

 

·        K bodu 29, ustanovení  § 32 odst. 4

  (změna místní příslušnosti soudu)

(4) K řízení o žalobě je místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu. K řízení o žalobě podané žadatelem o udělení mezinárodní ochrany (žalobcem), který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště (§ 73), je místně příslušný Krajský soud v Praze.

Navrhujeme zrušit větu druhou.

 

Odůvodnění :

 

Správní soudnictví je v prvním stupni vykonáváno na krajských soudech. Pro hl.m. Prahu je tímto soudem Městský soud v Praze, přičemž nelze nalézt legitimní důvod pro navrhovanou změnu zcela konkrétně určené místní příslušnosti. Tento krok pak vyvolává otázky týkající se možného zpochybnění nezávislosti soudu, a to konkrétně Krajského soudu v Praze a  ve světle těchto pochybností lze říci, že jednání soudu je či do budoucna bude spíše než nezávislostí vedeno zájmy předkladatele zákona, tedy Ministerstva vnitra, na rychlém odmítnutí žadatele o mezinárodní ochranu, a to bez ohledu na specifické aspekty konkrétních případů. Pokud by se tyto domněnky potvrdily, šlo by o porušení jednoho ze základních principů právního státu, a sice principu soudní kontroly správy. Jednoznačně jde o účelovou změnu v neprospěch potenciálních žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří svou žádost o udělení mezinárodní ochrany podají v tranzitním prostoru mezinárodního letiště. Jak je de facto uvedeno v důvodové zprávě, jediným hlediskem je zde snaha o urychlení celého řízení, nikoliv snaha o identifikování skutečných uprchlíků.

 

Krom toho, jelikož budou žadatelé o mezinárodní ochranu s ohledem na nově upravené podmínky pobytu v  prostoru mezinárodního letiště rozptýleni po celém území ČR, jelikož návrh počítá jednak s možností umístit cizince, který projevil v tranzitním prostoru úmysl žádat o mezinárodní ochranu, do zařízení pro zajištění cizinců, pokud jsou pro to splněny zákonem stanovené předpoklady, dále zavádí, že po přístupu k Schengenské dohodě budou moci cizinci učinit prohlášení o mezinárodní ochraně vedle Prahy-Ruzyně i na dalších mezinárodních letištích a dokonce vytváří právní fikci přijímacího střediska na letišti s jeho specifickým režimem i v jiných azylových zařízeních,  je takové ustanovení i neekonomické a obtížně naplnitelné.

 

Nehledě na výše uvedené nelze argument, postavený na tom, že soudci Krajského soudu v Praze již mají zkušenost s tímto typem řízení, a tudíž by měli do budoucna rozhodovat všechny tzv. letištní řízení, pokládat za relevantní. V této souvislosti lze doporučit pouze školení soudců ostatních soudů, nikoliv však tak radikální změnu v místní příslušnosti. (V duchu této logiky by např. Krajskému soudu v Ústí nad Labem do budoucna mohlo být svěřeno rozhodování o všech hospodářských trestných činech nebo Městskému soudu v Brně všechna dědická řízení – na těchto absurdních příkladech poukazujeme na nepřijatelnost navrhované změny v místní příslušnosti a na její zřejmou a neobhajitelnou účelovost).

 

 

·        K bodu 33, ustanovení §  42a odst. 3

(zrušení možnosti získání zvýšeného kapesného)

 

Navrhujeme ponechání dosavadního znění § 42a odst. 3

(odůvodnění viz k bodu 40)

 

 

·        K bodům 36 až 38, ustanovení § 45 odst. 1  a § 45 odst. 2   § 45 odst. 3

(zákaz držení elektronického komunikačního zařízení )

 

Navrhujeme zrušit větu druhou v ustanovení § 45 odst. 1, větu druhou v ustanovení § 45 odst. 2  i větu druhou v ustanovení § 45 odst. 3

 

Odůvodnění:

 

V důvodové zprávě je uváděno, že cílem navrhovaného ustanovení je zamezit zneužívání mobilních telefonů k organizování akcí porušujících zákonem stanovené povinnosti žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, jelikož mobilní telefony byly zneužity při organizování útěku žadatelů o udělení mezinárodní ochrany z Vyšních Lhot i Velkých Přílep v srpnu a září 2006.

 

Jedná se o další omezování práv uprchlíků. Není ospravedlnitelné, aby toto opatření bylo paušálně zaváděno pro všechny cizince, kteří pobývají v přijímacím středisku, jako jakýsi trest za to, že se jedné organizované skupině, složené z příslušníků stejného státu, podařilo z těchto zařízení uprchnout. Je nepochybné, že navrhovaným zákazem dochází ke kriminalizaci žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. 

 

Důvodová zpráva dále uvádí, že možnost komunikace samozřejmě nebude omezena, v azylových zařízeních budou dostupné pevné telefonní linky a telefonní karty např. pro možnost účinně se domáhat zejména právní pomoci a kontaktu s UNHCR. Pokud je toto tvrzení věrohodné, není zde důvod pro zákaz mobilních telefonů, jelikož ti, kdo plánují uprchnout, se na svém činu mohou domluvit i za použití jiných komunikačních prostředků.

 

 

 

·        K bodu 40, ustanovení § 48 písm. d)

(zavedení nové povinnosti prospěšných činností)

 

Navrhujeme zrušit písm. d) § 48, tj. slova : „na pokyn vedoucího azylového zařízení vykonávat v azylovém zařízení v rozsahu nejvýše 12 hodin měsíčně ve prospěch ostatních žadatelů o udělení mezinárodní ochrany činnosti, které přispívají k řádnému chodu azylového zařízení, ke zlepšení životních podmínek v zařízení a ke zlepšení vzájemného soužití, a“ .

 

 

 

Odůvodnění k bodu 33 a k bodu 40:

 

Návrhem je odstraňována možnost získání zvýšeného kapesného (bod 33) a zároveň plošně zaváděna povinnost každého žadatele vykonávat činnosti, jež jsou doposud ohodnocovány právě zvýšeným kapesným (bod 40).

 

Stávající zákon upravuje možnost tzv. zvýšeného kapesného v případě, že žadatel vykonává v rozsahu max. 12 hodin měsíčně činnosti ve prospěch ostatních žadatelů, resp. činnosti, jež přispívají ke zlepšení vzájemného soužití a k řádnému chodu azylového zařízení. Výše uvedená možnost získání zvýšeného kapesného se podle našich zkušeností v minulosti velmi dobře osvědčila a pozitivně motivovala některé žadatele pobývající v azylových střediscích, tj. beze zbytku byl naplněn účel, pro který byla tato možnost zvýšeného kapesného do zákona vložena. Bohužel, v souvislosti s předchozí novelou azylového zákona jsme upozorňovali na nedostatky zaváděné právní úpravy, což koneckonců připouští i současná důvodová zpráva k bodu 33, když uvádí, že „v souvislosti s postupným zaváděním institutu tzv. samostatného vaření v azylových zařízeních, kdy žadatelům již není vydávána připravená strava a kdy tito, bez nároku na kapesné, čerpají finanční příspěvek podle § 42 odst. 5 zákona o azylu, vznikla u některých těchto zařízení nemožnost poskytování tzv. zvýšeného kapesného. Z uvedeného důvodu tak odpadl motivační faktor k výkonu dotčených činností. Za účelem udržení pozitivní motivace dané kategorie žadatelů k podílení se na úklidu a dalších prospěšných činnostech v zařízení se původně vytvořila koncepce peněžitého ekvivalentu kapesného, který by byl žadatelům o udělení mezinárodní ochrany za výkon předmětných činností vyplácen namísto zvýšeného kapesného. Tento úmysl však byl shledán nakonec právně nepřijatelným, neboť svoji povahou hraničil s latentním zaměstnáváním žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, které je z hlediska tuzemského i evropského práva nepřípustné. S ohledem na tuto překážku a za účelem nutné unifikace podmínek výkonu uvedených činností se zvolila varianta opačného pojetí a institut tzv. zvýšeného kapesného se navrhuje ze zákona vypustit. Současně s tímto krokem se navrhuje stanovit pro všechny žadatele o udělení mezinárodní ochrany, ubytované v azylovém zařízení, povinnost vykonávat na základě pokynu vedoucího azylového zařízení předmětné činnosti v rozsahu nejvýše 12 hodin měsíčně. Tuto povinnost se navrhuje vložit jako písmeno d) do § 48 zákona o azylu.“

 

Jak je patrné, předkladatel si uvědomuje pochybení, ke kterému došlo v předchozí novele, avšak namísto nápravy zavádí další povinnost žadatelům a odklání se tak od ověřeného a funkčního modelu pozitivní motivace žadatelů o mezinárodní ochranu, ačkoliv je patrné, že institut zvýšeného kapesného se v minulosti osvědčil a přispěl k prevenci sociálně patologických jevů v prostředí azylových středisek.

 

Výše uvedený nelogický krok nelze hodnotit kladně. Neobstojí zde ani citovaná obava z latentního zaměstnávání žadatelů, což je označeno jako nepřípustné. Naopak, domníváme se, že tento postoj svědčí o podceňování situace a problémů v pobytových střediscích, na něž nevládní organizace dlouhodobě upozorňují (viz například kritizované podmínky v PoS Kostelec nad Orlicí). Zrušení možnosti zvýšeného kapesného a zavedení plošné povinnosti bezplatné práce žadatelů o mezinárodní ochranu povede jednoznačně ke zvýšení sociálního napětí v těchto střediscích, nehledě na to, že pokud je předkladatelem zákona za latentní zaměstnávání označována placená činnost žadatele ve prospěch ostatních, vedoucí k řádnému chodu zařízení, pak povinná totožná, byť neplacená činnost vede k domněnce, že stát zneužívá obtížné postavení této specifické skupiny obyvatel. Povinná práce je u nás zakázána, a to jak mezinárodními smlouvami, tak i Listinou základních práv a svobod, a to konkrétně čl. 9, který stanoví, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Ačkoliv i z tohoto zákazu existují výjimky, žádná z nich se nedá aplikovat na výše uvedenou situaci v azylovém zařízení. (Povinnosti obecně prospěšných prací se nejčastěji zmiňují v souvislosti s trestnou činností jednotlivých osob).

 

Krom toho, kapesné lze vzhledem k jeho stávající výši (resp. s ohledem na inflaci a na cenové relace v ČR) označit za symbolické, tudíž ani jeho možné zvýšení na dvojnásobek, tj. ze 16 na 32 Kč/den nelze označit za nikterak přemrštěnou finanční odměnu za vykonanou činnost, vedoucí ke zmírnění či k prevenci sociálně patologických jevů v pobytových střediscích. Náklady, které stát bude muset vynaložit na odstranění těchto jevů, mnohonásobně převýší náklady státu na úhradu zvýšeného kapesného vybraných žadatelů o mezinárodní ochranu.

 

 

 

 

·        K bodům 46 až 50, ustanovení § 73

   (tzv. letištní řízení)

 

Obecně:

 

Předkladatel zákona se snaží přizpůsobit stav právní stavu faktickému, opakovaně kritizovanému, bohužel procedurální směrnice neposkytuje dostatečné záruky v tom smyslu, aby byl stát nucen se podobného jednání vyvarovat. Ačkoliv si uvědomujeme, že procedurální směrnice umožňuje, aby členské státy mohly při řízení na hranicích aplikovat nižší záruky, domníváme se, že tento postoj není správný, a to ani v případě českého zákona o azylu, ani v případě procedurální směrnice.

 

Celé tzv. letištní řízení jde zcela proti smyslu proklamovaného cíle EU spočívajícího v postupném vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva otevřeného těm, kdo pod tlakem okolností oprávněně hledají ochranu v Evropském společenství.

 

V této souvislosti se plně ztotožňujeme se stanoviskem UNHCR (k čl. 35 procedurální směrnice), které v podstatě uvádí, že ačkoliv směrnice (ve svém čl. 24) umožňuje členským státům v případě určitých typů řízení derogaci od základních procedurálních standardů, neexistuje důvod, proč by například žadatelé o azyl na hranicích a v tranzitních zónách měli mít méně záruk řádného procesu než ti, kdo svou žádost podají na území členského státu.

 

Navrhovanou úpravou dojde k ohrožení základních principů demokratického právního státu. Zásada proporcionality mezi veřejným zájmem a ochranou základních práv jednotlivce je v tomto případě zcela přehlížena a negativní dopad omezení tak zásadního práva jako je svoboda pohybu přesahuje svými důsledky pozitiva takového kroku. Jediným uváděným důvodem pro zavedení tak drastického omezení osobní svobody je ani v zákoně, ani v důvodové zprávě blíže nespecifikovaný veřejný zájem, aniž by bylo vzato v úvahu, že takto stanoveným omezením práva bude překročena požadovaná nezbytnost a dojde k porušení zákazu nepřiměřeného zatížení jednotlivce.

 

 

- k bodu 46 § 73 odst. 1

 

(1) Policie umístí do přijímacího střediska v tranzitním prostoru mezinárodního letiště cizince, jenž učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tomto prostoru.

 

(1) Policie umístí do přijímacího střediska na mezinárodním letišti cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, nejsou-li splněny důvody pro jeho umístění do zařízení pro zajištění cizinců podle zvláštního právního předpisu4).  Za umístění v přijímacím středisku na mezinárodním letišti se považuje i umístění cizince, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, v jiném azylovém zařízení, byl-li do něj přemístěn z bezpečnostních, hygienických, kapacitních či jiných obdobně závažných důvodů. 

 

Navrhujeme zachovat stávající znění.

                        

Odůvodnění:

 

Osoby, u nichž je omezení svobody pohybu nevyhnutelné z důvodů bezpečnosti státu či udržení veřejného pořádku, mohou být podle tohoto návrhu umístěny rovnou do zařízení pro zajištění cizinců. Důvodová zpráva k bodu 46 výslovně uvádí, že mohou být umístěny do „zařízení pro zajištění cizinců, pokud jsou pro to splněny zákonem stanovené předpoklady (např. se jedná o osoby, o kterých má policie informace, že by mohly být hrozbou pro bezpečnost, veřejný pořádek nebo maří výkon soudních či správních rozhodnutí např. tím, že cestují pod jinou identitou poté, kdy již bylo rozhodnuto o jejich vyhoštění, nebo se snaží neoprávněně pobývat či vstoupit do tranzitního prostoru či na území a o jejich vyhoštění již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí či z důvodů výše uvedených bylo řízení o vyhoštění zahájeno“.

 

Na potřebu řešit kapacitní problémy pak podle důvodové zprávy reaguje věta druhá, která vytváří právní fikci přijímacího střediska na letišti s jeho specifickým režimem i v jiných azylových zařízeních, jsou-li proto závažné důvody a návrh zároveň uvádí jejich příkladmý výčet (hygienické, kapacitní důvody apod.). Lze se domnívat, že kapacitní problémy by za normálních okolností nenastaly, pokud by se Ministerstvo vnitra nepokoušelo za každou cenu zabránit žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří svůj úmysl projevili v prostorách mezinárodního letiště, aby vůbec nevstoupili na české území, a za tímto účelem nenavrhovalo prodloužení předmětných lhůt (viz § 73 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) – blíže viz odůvodnění k bodům 47  a 48). Co se týče zvláštních případů humanitárních evakuací, lze si v takovém kontextu představit jako dostačující stávající znění zákona o dočasné ochraně. Předkladatel zákona nejenže zcela bez zábran utvořil svébytný typ řízení, a to řízení letištní, kde dochází k významnému omezení práv žadatelů o mezinárodní ochranu, nicméně ani s tímto krokem se nespokojil a navrhl vytvořit dle svých slov právní fikci přijímacího střediska na letišti s jeho specifickým režimem i v jiných azylových zařízeních, což je dle našeho názoru nepřijatelné, a nic na tom nemění ani skutečnost, že čl. 35 procedurální směrnice tyto odchylky umožňuje. Navrhované řešení jde zcela proti smyslu závazku státu poskytovat ochranu uprchlíkům a nerespektuje ani smysl dalších mezinárodní norem v oblasti lidských práv.

Ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených Listinou pouze zákonem, při použití tohoto ustanovení musí však být šetřena podstata a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny). Úprava tzv. letištního řízení, kdy je nově dána možnost policii umístit cizince do zařízení pro zajištění cizinců, je s šetřením mezí základních lidských práv a svobod neslučitelná.

 

·        K bodům 47  a 48, k § 73 odst. 2 písm. a) a § 73 odst. 2 písm. b)

 (lhůty v tzv. letištním řízení)

 

 (2) Ministerstvo dopraví cizince do jiného ministerstvem určeného azylového zařízení na území, jestliže

 

a)    nevydá rozhodnutí do 5 10 dnů ode dne zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany; za den vydání rozhodnutí se považuje den předání písemné výzvy žadateli o udělení mezinárodní ochrany k převzetí rozhodnutí (§ 24a odst. 1), nebo

 

b)      soud nevydá rozhodnutí do 45 90 dnů ode dne podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva.

 

 

 Navrhujeme zachovat stávající znění § 73 odst. 2 písm.a) i  § 73 odst. 2 písm. b).

 

Odůvodnění:

 

Zpřísňující návrh tzv. letištního řízení je koncipován jako reakce na ministerstvem uváděné mimořádné události ze srpna a září 2006, kdy došlo k organizovanému násilnému hromadnému útěku žadatelů o udělení azylu resp. mezinárodní ochrany zejména z egyptské státní příslušnosti z přijímacího střediska ve Vyšních Lhotách a z přijímacího střediska v tranzitním prostoru mezinárodního letiště v Praze, detašované pracoviště Velké Přílepy s cílem, aby k těmto nežádoucím situacím nedocházelo. Jednou z reakcí je i zdvojnásobení lhůt, stanovených odpovědným orgánům k vyřízení žádosti (a to jak správnímu orgánu, tak i soudu), a to na úkor žadatele o mezinárodní ochranu.

 

K prodloužení lhůt uvedených v § 73 odst. 2 písm. a) i b) vede předkladatele zákona dle jeho vyjádření zejména jejich nepřiměřenost vzhledem ke všem úkonům, které jak správní orgán, tak i soud musí v rámci řízení uskutečnit. Za nepřiměřené by však neměly být označeny lhůty, ale postoj státu k příchozím potenciálním uprchlíkům. Je nutné připomenout, že zkrácené řízení, a to mj. v prostoru mezinárodního letiště, bylo koncipováno k rychlému odlišení osob, které ochranu zcela evidentně nezískají, od ostatních žadatelů, nikoliv k permanentnímu omezení na svobodě všech žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří si jako prostředek k útěku do hostitelského státu zvolili letadlo.

 

Jedná se o prodloužení doby pobytu žadatele o azyl v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště v závislosti na prodloužení lhůty pro správní orgán z 5 na 10 dnů, resp. pro soud ze 45 na 90 dnů.

 

V této souvislosti musíme připomenout, že právní postavení žadatele o mezinárodní ochranu, který podal žádost v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, je zcela bezdůvodně oslabeno ve vztahu k ostatním žadatelům (vyjma těch, kteří podali žádost v zařízeních pro zajištění cizinců), nemůžeme proto souhlasit s jeho dalším zhoršováním. Přijímací středisko v prostoru mezinárodního letiště by mělo plnit funkci přijímacího střediska obecně, a nikoliv funkci zajišťovacího zařízení. Omezení svobody pohybu, jehož jediným legitimním důvodem je podání žádosti o mezinárodní ochranu, se nám nejeví jako správné, na což jsme poukazovali už v minulosti, ale jeho další prodlužování už pokládáme za nepřípustné.

 

Dále upozorňujeme na skutečnost, že v důvodové zprávě k předchozí novele zákona o azylu, kde došlo k prodloužení lhůty stanovené příslušnému soudu k rozhodnutí o žalobě, kterou podal cizinec umístěný v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, i předkladatel zákona argumentoval tím, že prodloužení lhůty ze 30 na 45 dnů bude poskytovat nejen větší prostor pro rozhodování soudu, ale současně nezvýší přespříliš dobu pobytu žadatele v přijímacím středisku tranzitního prostoru. Z tohoto pohledu se jeví, že si předkladatel zákona uvědomoval, kam až sahají hranice oddělující lhůty ještě akceptovatelné od lhůt, jež by přespříliš zvyšovaly dobu pobytu žadatele v přijímacím středisku v prostoru mezinárodního letiště. Je zcela evidentní, že současným návrhem předkladatel tyto hranice výrazně překročil, což však nemůže ospravedlnit ani jeho uváděná snaha účinně reagovat mimořádné události ze srpna a září 2006, kdy došlo k organizovanému násilnému hromadnému útěku žadatelů o udělení azylu resp. mezinárodní ochrany zejména z Egypta.

 

Je také zapotřebí vzít v úvahu, že navržené opatření se, v případě schválení novely v předloženém znění, dotkne všech žadatelů o mezinárodní ochranu v prostoru mezinárodního letiště bez přihlédnutí ke specifickým případům zranitelných osob (ženy, nezletilí atd.). Plošná reakce na útěk organizované skupiny příslušníků jednoho státu v nás oprávněně vyvolává obavy z budoucího vývoje vztahu státu k migrantům a z možného budoucího neplnění závazků České republiky vyplývajících z mezinárodních dokumentů.

 

S ohledem na faktor omezení osobní svobody není přípustné, aby se lhůty, dané správnímu orgánu a soudu k tomu, aby konal, při každé další novelizaci zákona o azylu účelově prodlužovaly. Není-li správní orgán schopen splnit v konkrétním případě svou povinnost ve  stanovené lhůtě, musí pustit cizince na území, nikoliv změnit zákon v neprospěch všech osob, hledajících ochranu v ČR, nehledě na to, že pokud předkladatel zákona v důvodové zprávě speciálně zdůrazňuje, jak je důležité, aby rozhodnutí o všech žádostech o azyl byla  přijímána co možná nejdříve (viz obecná část), nekoresponduje to zároveň s jeho snahou o prodloužení lhůt pro rozhodnutí správního orgánu.

 

Skutečnost, že za den vydání rozhodnutí se bude považovat den předání písemné výzvy žadateli o udělení mezinárodní ochrany k převzetí rozhodnutí (§ 24a odst. 1), pak snad nepotřebuje ani žádný zvláštní komentář, jelikož zapadá do prapodivné konstrukce letištního řízení a bohužel, vágní znění procedurální směrnice tomuto kroku neodporuje. Nicméně jedná se o ustanovení natolik absurdní, že nelze než požadovat jeho okamžité zrušení, a to s ohledem na princip právní jistoty žadatele o mezinárodní ochranu a ve snaze zabránit dalšímu neúměrnému prodlužování nuceného pobytu cizince ve (fiktivním) prostoru mezinárodního letiště.

 

 

·        K bodu 50, ustanovení § 73 odst. 5 až 7

(5) Pobyt cizince v přijímacím středisku na mezinárodním letišti, jeho přemístění do jiného přijímacího střediska na mezinárodním letišti nebo jeho přemístění do jiného azylového zařízení podle odstavce 1 a pobyt v něm se nepovažují za vstup a pobyt na území. Na pobyt cizince v azylových zařízení podle věty první se § 46 odst. 2 a 5 vztahuje obdobně.

 

(6) Vnější ostrahu přijímacího střediska podle odstavce 1 provádí policie.

 

(7) Cizince, který požádal o dobrovolnou repatriaci (§ 54a) v přijímacím středisku na mezinárodním letišti, nebo který je z tohoto střediska povinen vycestovat, policie dopraví na hraniční přechod.

 

Navrhujeme toto ustanovení přepracovat ve smyslu níže uvedených připomínek

Odůvodnění:

  

Celým tzv. letištním řízením dochází k výraznému omezování svobody pohybu i svobody pobytu cizinců, a to dle našeho názoru v rozporu s čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ačkoliv může být výkon tohoto práva limitován v případě, že je to nevyhnutelné, a to pro bezpečnost státu, udržení pořádku, ochranu zdraví atd., (viz čl. 14 odst. 3 Listiny), domníváme se, že právě citovaná nevyhnutelnost zde není naplněna. Žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří se ocitnou v tzv. letištním řízení, se nijak neodlišují od těch, kteří se na naše území přepraví jinými způsoby, není tedy důvod tuto kategorii z obecné úpravy vyjmout, omezit ji na svobodě a poskytnout jí méně záruk a menší práva nežli osobám, které požádají na území.

Omezením svobody pohybu dochází ke kriminalizaci žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, a to bez vážného důvodu. Osoby, u nichž je omezení svobody pohybu nevyhnutelné z důvodů bezpečnosti státu či udržení veřejného pořádku, mohou být podle kritizovaného návrhu novely umístěny rovnou do zařízení pro zajištění cizinců (viz nově formulovaný § 73 odst. 1) Důvodová zpráva k bodu 46 výslovně uvádí, že mohou být umístěny do „zařízení pro zajištění cizinců, pokud jsou pro to splněny zákonem stanovené předpoklady (např. se jedná o osoby, o kterých má policie informace, že by mohly být hrozbou pro bezpečnost, veřejný pořádek nebo maří výkon soudních či správních rozhodnutí např. tím, že cestují pod jinou identitou poté, kdy již bylo rozhodnuto o jejich vyhoštění nebo se snaží neoprávněně pobývat či vstoupit do tranzitního prostoru či na území a o jejich vyhoštění již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí či z důvodů výše uvedených bylo řízení o vyhoštění zahájeno“, není tedy přípustné, aby docházelo k omezování svobody pohybu i u ostatních žadatelů, u nichž neplatí výše uvedené obavy.

Ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod upraveny za podmínek stanovených Listinou pouze zákonem, při použití tohoto ustanovení musí však být šetřena podstata a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny). Úprava tzv. letištního řízení je se šetřením mezí základních lidských práv a svobod neslučitelná.

Jak již bylo uváděno u předchozích bodů, ze samotné skutečnosti, že žadatel učinil prohlášení o mezinárodní ochraně na mezinárodním letišti nelze vyvozovat žádné negativní důsledky, a to ani pokud cizinec neměl platné vízum je vstupu na naše území. Jakékoliv jiné jednání by totiž bylo v rozporu s Úmluvou o uprchlících.

Zákon by měl krom toho stanovit maximální možnou délku omezení osobní svobody pohybu a umožňovat soudní přezkum zákonnosti tohoto omezení. Přezkoumatelnost rozhodnutí o omezení svobody pohybu a pobytu plyne mj. z ust. čl. 21 odst. 1 směrnice č. 2003/9/ES, podle níž jsou přezkoumatelná rozhodnutí podle čl. 7 této směrnice.

V této souvislosti lze poukázat na stanovisko UNHCR (k  čl. 3 odst. 1 procedurální směrnice), které uvádí, že je nezbytné, aby žadatelé o azyl měli přístup na území státu, kde hledají ochranu a k řízení, v němž bude posouzena oprávněnost jejich žádosti. Zcela se ztotožňujeme s názorem, že pokud cizinci, kteří potřebují mezinárodní ochranu, nebudou mít přístup na území takového státu, nebudou mít z pravidel stanovených Úmluvou z roku 1951, jiných příslušných mezinárodních dokumentů či z vnitrostátní legislativy žádný prospěch.

Dále odkazujeme na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že každé uzavření osoby do vyhrazeného prostoru je považováno za vzetí do vazby. Připomínáme, že nezbytnost takového kroku by měla být hodnocena individuálně v jednotlivých případech, nikoliv paušálně zavedena pro všechny příchozí.

 

·        K bodu 53, ustanovení § 87a odst.3

 

(3) Na cizince umístěného v azylovém zařízení uvedeném v § 73 odst. 1 se hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany pro účely poskytování zdravotní péče a služeb podle § 42, s výjimkou kapesného. Finanční příspěvek (§ 43) poskytnout nelze.

 

Navrhujeme zrušit slova „: s výjimkou kapesného“

 

Odůvodnění:

 

S ohledem na nově zaváděnou možnost policie odebrat cizinci elektronické komunikační zařízení, kdy je tento návrh ospravedlňován tím, že tato byla zneužívána jako prostředek při organizování útěku cizinců, je v důvodové zprávě uváděno,že možnost komunikace nebude omezena, a to např. pro možnost účinně se domáhat zejména právní pomoci a kontaktu s UNHCR. Jelikož další ustanovení, nově upravující pobyt žadatelů o mezinárodní ochranu v přijímacím středisku na letišti tento pobyt kvůli vytvoření právní fikce prodlužují na celou dobu řízení, je zde riziko, že právě proklamovaná možnost domáhat se kontaktu s UNHCR či dalšími organizacemi bude de facto odepřena, a to kvůli nedostatku finančních prostředků na její realizaci. Pokud tedy zákon neupravuje, že pevné linky či telefonní karty budou v přijímacích střediscích mezinárodního letiště (resp. detašovaných pracovištích) pro žadatele zdarma, trváme na tom, aby takové osoby zde umístěné měly nárok na kapesné, z něhož by například mohly hradit právě telefonické hovory.

 

 

II. Další připomínky ke stávajícímu znění zákona o azylu

 

 

·        K ustanovení § 3b odst. 1) (lhůta k učinění prohlášení o azylu v zařízení pro zajištění cizinců)

 

Navrhujeme doplnit ustanovení o následující větu :„Ministerstvo může v případě hodném zvláštního zřetele tuto lhůtu prominout.“

 

Odůvodnění:

 

Již v době přijímání stávajícího zákona o azylu jsme namítali, že toto ustanovení  neobsahuje pojistku pro případ, že by došlo po uplynutí sedmidenní lhůty k podstatné změně okolností např. ve vztahu k situaci v zemi původu potenciálního žadatele o azyl a které by zakládaly opodstatněný důvod  k podání žádosti o azyl i po uplynutí uvedené doby. V této souvislosti připomínáme, že právo na azyl je základním lidským právem obsaženým v nejdůležitějších mezinárodních lidsko-právních dokumentech, např. ve Všeobecné deklaraci lidských práv a Úmluvě o právním postavení uprchlíků i v Listině základních práv a svobod (čl. 43) a navrhovaná právní úprava nezajišťuje, aby mohlo být v odůvodněných případech fakticky uprchlíkem využito a konzumováno.

 

S ohledem na to, že naše připomínka nebyla akceptována, se znovu pokoušíme o změnu tohoto ustanovení, a to ve snaze zakotvit možnost výjimky z uplatňování tohoto ustanovení pro podstatnou změnu okolností relevantních pro žádost o mezinárodní ochranu

 

·        K ustanovení § 14a

   (důvody udělení doplňkové ochrany)

 

Navrhujeme doplnit § 14a odst. 2 o písm. e)  následujícího znění „ jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti.“

 

Odůvodnění:

 

Stejná formulace byla do zákona o azylu vložena novelou č. 2/2002, a to k ustanovení týkajícího se překážek vycestování (v zásadě stejný institut jako současná doplňková ochrana). Ačkoliv bylo tehdejší ustanovení § 91 odst. 1 písm. c) zrušeno novelou zákona o azylu č. 165/2006, lze se oprávněně domnívat, že se tak stalo pouze nedopatřením, jelikož se jedná o ustanovení, které vyplývá z čl. 5 Rezoluce ze dne 26. června 1997 (397Z0719), o nezletilých osobách bez doprovodu, které jsou státními příslušníky třetích zemí. Citovaná rezoluce mj. omezuje možnost navrácení nezletilce do země, kde by nebyla zajištěna odpovídající péče. Z tohoto pohledu se jeví jako nezbytné ustanovení do zákona opět vložit.

 

 

·        K ustanovení § 16 odst. 2

(zjevně nedůvodné žádosti)

 

Navrhujeme v § 16 odst. 2 zrušit slova „nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny“.

 

Odůvodnění:

 

Nemůžeme souhlasit s tím, že jako zjevně nedůvodná žádost je pokládána, a tedy projednávána ve zkráceném řízení taková žádost, u které je z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

 

Není pochyb o tom, že podání žádosti ve vyhošťovací vazbě je povětšinou účelové, totéž však nelze říci o podání žádosti ve vazbě vydávací. Žádost státních orgánů země původu o vydání cizince může být totiž sama o sobě důvodem, který zakládá nárok na udělení mezinárodní ochrany! Nespravedlivé obvinění např. ze spáchání nespáchaného trestného činu může paradoxně poskytnout důkazy žadateli, jimiž doloží, že mu v zemi jeho původu hrozí pronásledování z některého důvodu vyjmenovaného v Úmluvě o právním postavení uprchlíků, a tím spíše by měl správní orgán pečlivě a do důsledků zvážit všechny okolnosti konkrétního případu, což však nelze splnit v případě zkráceného řízení pouze z toho důvodu, že cizinec požádal o mezinárodní ochranu v okamžiku žádosti cizího státu o vydání. Cizinec nemusel okamžitě po příjezdu do hostitelského státu učinit prohlášení o mezinárodní ochraně, např. protože pronásledování v zemi původu v okamžiku jeho odchodu nedosahovalo takové intenzity, nicméně to neznamená, že okamžikem vznesení falešného obvinění nestává tzv. uprchlíkem „sur place“, tj. na místě. Toto ustanovení kritizujeme opakovaně.

 

·        K ustanovení § 17a  

(důvody odnětí doplňkové ochrany)

 

Navrhujeme vložit za odst. 2 nový odst. 3 následujícího znění : „ Ministerstvo je povinno zvážit, zda odnětí doplňkové ochrany neznamená pro tuto osobu zásah do jejího soukromého nebo rodinného života."

Dosavadní odst. 3  a 4 se označují za 4 a 5.

 

Odůvodnění:

 

S odkazem na článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech je ČR povinna zdržet se jakéhokoliv jednání směřující k porušení práva na respektování soukromého nebo rodinného života. Zákon zde absolutně nebere v potaz možné vytvořené vazby jedince na území, a zcela bez dalšího pak zakotvuje odebrání jediného titulu k pobytu v ČR. Toto opatření je příliš restriktivní a v rozporu se závazky na poli mezinárodního práva, které ČR má.

 

·        K ustanovení § 23 odst. 1 věta třetí

   (vyloučení obligatorní povinnosti pohovoru)

 

Navrhujeme zrušit v § 23 odst. 1 větu třetí

Odůvodnění:

 

Nelze souhlasit s navrhovanou větou třetí, kterou dochází k omezení obligatorní povinnosti provést pohovor a která zní :„ Pohovor se neprovádí v případě, kdy lze řízení o udělení azylu zastavit z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení azylu.“

 

Ani snaha o snížení nákladů řízení nemůže ospravedlnit takovéto omezení žadatelových práv. Ačkoliv si uvědomujeme nelehkou úlohu hodnotících úředníků, kteří musejí rozhodnout, zda je v konkrétním případě naplněna definice uprchlíka obsažená v Úmluvě z r. 1951, potažmo v zákoně o azylu, připomínáme, že není povinností žadatele analyzovat svůj případ do té míry, aby podrobně stanovil důvody pronásledování (v této souvislosti odkazuje na čl. 46, resp. 66 metodologické Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka). K tomu je zapotřebí uvést, že ne každý žadatel je schopen vyjádřit důvody, které ho vedly k podání nové žádosti, dostatečně přesně tak, aby z jeho písemného projevu mohlo být zřejmé, že tu jsou důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Jelikož důkazní prostředky mohou být v těchto případech omezené, svědectví jednotlivce je stěžejní podkladovou skutečností pro učinění závěru, že žádost je či není důvodná. Krom zde zákon nečiní rozdíl mezi tím, zda bylo řízení o předchozí žádosti např. zastaveno, či zda byla žádost posouzena a bylo rozhodnuto v meritu věci. Proto pokládáme pohovor za esenciální součást zjišťování, zda jsou splněny podmínky pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, a to i u opakované žádosti. 

 

 

• K ustanovení § 23 odst. 3

  (vedení pohovoru a tlumočení osobou stejného pohlaví)

 

(3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele, nebo na výslovnou žádost žadatele o udělení mezinárodní ochrany, zajistí ministerstvo vedení pohovoru, a je-li to v jeho možnostech, i tlumočení osobou stejného pohlaví.

 

Navrhujeme vypustit slov :„ a je-li to v jeho možnostech,“.

 

Odůvodnění:

 

Jelikož pohovor je stěžejním úkonem, vedoucím ke zjištění, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny podmínky Úmluvy o uprchlících a potažmo zákona o azylu, zakotvení požadavku na přítomnost osob stejného pohlaví, a to jak těch, co povedou pohovor, tak i tlumočníků, ledaže by se sami žadatelé rozhodli jinak, je jednoznačně legitimní, ať už s ohledem na pronásledování, kterému byly osoby vystaveny (například týrané či zneužívané ženy), tak i s ohledem na kulturní odlišnosti.

 

Domníváme se, že tlumočení osobou stejného pohlaví je mnohdy dokonce důležitější než vedení pohovoru osobou stejného pohlaví, jelikož fakticky žadatel/ka o udělení mezinárodní ochrany komunikuje s tlumočníkem/tlumočnicí, kterému (které) tedy popisuje veškeré důvody, které vedly k odchodu ze země původu a k podání žádosti o mezinárodní ochranu, tedy informace mnohdy velice citlivé povahy.

 

·        K bodu 28, ustanovení § 32 odst. 3

   (otázka soudního přezkumu)

 

(3) Podání žaloby podle odstavců 1 a 2 má odkladný účinek s výjimkou žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení podle § 25 a žaloby proti rozhodnutí podle § 16 odst. 1 písm. e) a f) písm. d) a e).

 

Navrhujeme ustanovení přepracovat tak, aby každá žaloba měla odkladný účinek, popř. zakotvit takové ustanovení, které by umožňovalo, aby o odkladném účinku rozhodoval soud přednostně.

 

Odůvodnění:

 

Domníváme, že by měl být odkladný účinek zachován u všech žalob. K právu na účinný opravný prostředek totiž zákonitě patří i odkladný účinek odvolání. Trváme na tom, že vyloučením odkladného účinku některých žalob je výrazně omezováno ústavní právo na soudní přezkum, respektive jeho faktická realizace.

Má-li být tento opravný prostředek skutečně efektivní, mělo by být žadatelům umožněno na našem území zůstat až do doby vydání rozhodnutí o žalobě. Právo pobývat na území nemůže být omezeno pouze na dobu trvání řízení v prvním stupni. Vyloučení odkladného účinku žalob je dle našeho názoru v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který mj. stanoví, že každý má právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto bude fakticky cizincům odepřeno, jelikož bez vyloučení odkladného účinku nebudou mít možnost setrvat na našem území. Novým ustanovením je tedy výrazně omezováno ústavní právo na soudní přezkum, respektive jeho skutečná realizace, a úvahy o neefektivitě opravného prostředku jsou pak v těchto případech zcela na místě.

Ačkoliv jsme stejně argumentovali již v okamžiku, kdy bylo vyloučení odkladného účinku u některých žalob do zákona vtěleno, nyní se zasazujeme o námi navrhovanou úpravu o to více, že dochází ke změně okolností - vzhledem k široké škále případů, pro něž může dojít k zastavení řízení (a to i v souvislosti s rozšířením okruhu skutečností, kdy je žádost o mezinárodní ochranu označena za nepřípustnou (viz § 10), bude právo účinného opravného prostředku odepřeno ještě většímu množství osob, bez zohlednění skutečných rizik, hrozících mnohým uprchlíkům.

V této souvislosti se plně ztotožňujeme s postojem UNHCR, který v připomínkách k procedurální směrnici uvádí, že :„ lituje, že Směrnice zaručuje žadateli o azyl právo pobytu jen po dobu prvoinstančního řízení (článek 7). Článek 39 odst. 3 písm. a) umožňuje členským státům rozhodnut, zda odvolání přiznat odkladný účinek a zda budou platit některé výjimky. Vzhledem k relativně vysokému počtu rozhodnutí změněných v odvolacím řízení a kvůli potenciálně vážným důsledkům špatného rozhodnutí první instance je odkladný účinek azylového odvolání zásadní pojistkou. Má-li být tento právní opravný prostředek skutečně efektivní, mělo by být žadatelům umožněno zůstat v členském státě až do doby vydání rozhodnutí o jejich odvolání. UNHCR naléhavě vyzývá státy, aby ve své národní legislativě přiznaly odvolání proti negativnímu rozhodnutí odkladný účinek. Výjimky z automatického odkladného účinku mohou platit pouze v případě žádostí jasně zneužívajících azylový systém nebo zjevně neopodstatněných, přestože i v těchto případech by mělo být umožněno podat žádost o povolení zůstat“.

 

 

 

 

• K ustanovení § 32

(soudní přezkum)

 

Navrhujeme změnu § 32,  a to novou úpravu v odst. 5, který by zněl :

„ Soud může rozhodnout o udělení mezinárodní ochrany “., s odkazem na zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Dosavadní odst. 5 by byl označen jako odst. 6

 

Odůvodnění:

 

K problematice soudního přezkumu se kriticky vyjadřujeme již několik let, kdy trváme na tom, aby bylo zakotveno právo soudu rozhodnout o udělení mezinárodní ochrany, nikoliv pouze o potvrzení či zrušení rozhodnutí ministerstva vnitra. Z