Oni už hranice překročili, překročme i my ty své

Při příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků cítí pracovníci a členové Českého helsinského výboru potřebu vyjádřit se k tomu, jak jsou českou společností vnímáni a přijímáni lidé příslušející k menšinovým národnostem, etnikům nebo jiným skupinám, odlišným od majority.

Žijí mezi námi, jsou součástí našeho každodenního života, mnozí jsou našimi přáteli a blízkými. Nejsou to pouze uprchlíci, jejichž osud je o to těžší, že museli opustit své domovy z důvodů pro mnohé z nás nepředstavitelných. Azylanti, cizinci, Rómové, homosexuálové, stejně jako příslušníci kterékoliv menšiny jsou plnohodnotnou složkou naší společnosti, požívají stejných práv jako každý jiný a je naší povinností usilovat o to, aby jejich práva byla zachovávána a chráněna. Příslušníkem menšiny se člověk stane bez ohledu na svoje rozhodnutí nebo dokonce zavinění, a přesto mu je zákonitě předpovězen život spojený s poníženým omlouváním se většině za svoji menšinovost. Paradoxnost tohoto stavu je umocněna zvláště s přihlédnutím k tomu, že každý z nás je ve své podstatě příslušníkem nějaké menšiny, každý z nás si s sebou nese svoji odlišnost. Konfuciánská zásada "Nečiň jiným, co sám nechceš" bohužel není ve vztahu majority k minoritě standardem. Jakkoliv snad lze tvrdit, že většina společnosti příslušníky menšin toleruje a respektuje (a bere přitom na zřetel jejich často nesnadný životní úděl), lze pozorovat setrvalou až zesilující tendenci některých iniciativ odejmout menšinám a jejich příslušníkům práva a postavit je do role nežádoucích nebo jen s největším přemáháním akceptovaných jedinců. Potřeba hovořit o právech a společenském postavení menšin je aktuální, zvláště v perspektivě aktivit ultrapravicových hnutí či politických stran ve spojení s ignorancí (nebo tolerancí), kterou vůči nim často projevují státní orgány.

Jako příklady z poslední doby, a to bohužel nikoliv ojedinělé, lze uvést konfrontační volební kampaň Národní strany či okolnosti shromáždění konaného 1. května pod záštitou Národního odporu. V souvislosti s nedávno proběhlými volbami bylo možné zaznamenat ataky vůči všemu "odlišnému" a "nečeskému" z úst představitelů Národní strany, založené na hanlivých, urážlivých a znevažujících projevech týkajících se Rómů, cizinců a jiných skupin obyvatel, též zlehčování fenoménu rasismu a diskriminace. Společnost byla konfrontována s postoji, podle nichž je, ve zkratce řečeno, původcem většiny "zla" teze multikulturalismu a otevřenost vůči osobám nezapadajícím do rámce "bílého heterosexuálního Čecha", a proklamovanou cestou k "ideálu" je odstěhování nebo "vyléčení" příslušníků menšin. Xenofobní názory a myšlenky se přitom staly součástí předvolební kampaně této politické strany a jako takové byly veřejně publikovány vesměs všemi renomovanými médii, aniž by se kdo pozastavil nad faktem, kolik osob se podobnými výroky může oprávněně cítit raněno a ohroženo. Výroky představitelů této politické strany se objevily jen krátce poté, kdy byla policistou při demonstraci napadena Kateřina Jaques. Dovolíme si tvrdit, že bylo smutným štěstím, že policista napadl právě vysoko postavenou úřednici Úřadu vlády ČR, a že tedy došlo k natolik rychlému vyšetření věci a postihu příslušných policistů. Bohužel však zůstalo skryto pozadí incidentu, tedy to, proti čemu Kateřina Jaques vystupovala. Je znepokojující, že česká společnost a stát tolerují postoje extremistického hnutí Národní odpor do té míry, že mohlo být prvními prohlášeními Policie ČR po napadení paní Jaques suše konstatováno, že narušovala průběh "poklidného pochodu neonacistů". Nabízí se otázka: může být pochod neonacistů poklidný? Nebo lépe: může být za poklidné označeno cokoliv, co má jakoukoliv souvislost s neonacismem a jeho "štváčstvím" vůči všemu "cizímu"? A dále, jak je možné, že státní orgány mlčky přecházejí aktivity Národního odporu, minimálně nepřímo se hlásícího k ideám xenofobie nebo dokonce neonacismu, a důrazně zasáhnou proti jednotlivci vyjadřujícímu nesouhlas s veřejnou proklamací nesnášenlivosti?

Bylo by možné říci, že tyto dva případy nakonec skončily dobře. Národní strana utrpěla ve volbách očekávaný debakl a nadále zůstává pouze zanedbatelným politickým mini-subjektem, a policisté, kteří se podíleli (ať již pasivně nebo aktivně) na napadení paní Jaques, byli sankcionováni nebo proti nim bylo zahájeno trestní stíhání. Na postavení příslušníků menšin, kteří byli nepřímými nebo spíše zastřeně přímými adresáty urážek a výhrůžek ze strany obou zmiňovaných hnutí, se však nezměnilo nic. Můžeme totiž očekávat, že Národní strana bude nadále rozšiřovat své netolerantní až xenofobní postoje, můžeme očekávat, že Národní odpor bude nadále svolávat xenofobní až neonacistická shromáždění, stejně jako můžeme očekávat, že se budeme s podobnými aktivitami všemožných iniciativ setkávat kdekoliv a kdykoliv, a to vesměs za tichého přihlížení státu a senzacechtivých médií. To všechno lze očekávat, aniž by někdo položil důraznou otázku příslušným orgánům: jak je možné, že taková hnutí a takové strany mohly být v České republice registrovány, tedy uznány?

Apelujeme tedy na nás na všechny, abychom se pokusili vžít do role příslušníků menšin, abychom se pokusili být tolerantní k jinakosti a abychom zvažovali každý náznak netolerance také z pohledu netolerované/ho nebo spíše: abychom každý takový náznak programově odmítali. Dokážeme překročit svoje hranice jako to dokázali oni?

PhDr. Libuše Šilhánová, Mgr. František Valeš

Stanovisko Českého helsinského výboru u příležitosti Mezinárodního dne uprchlíků, 20. června